HOCH.

U kotle, v němž šťáva zmítá sebou varem,

ve prostoře tmavé, plné par a dusné,

stojí chlapec malý, pokryt vetchým cárem.

Běda jemu, jest-li unavením usne!

Ventil otevřen a vroucí mok se zvedá,

hochu, pozor dej, ať z mezí nevybočí,

nechať tělo slábne, nechať tváře zbledá,

ruku na ventilu nepřivírej očí!

Nechť ti sráží dech ta vřelost’ páry kolem,

vařící nechť mok až k výši stropu stříká,

jen když neoctne se na tvém těle holém.

Smrť by byla hrozná, bídě – člověk zvyká.

V samotě a v puchu, v přítmí, páry hluku

těžce klíčí dobro v hocha mladé hrudi.

Co mu nadchne srdce k ohnivému tluku,

a kdo myšlénky pod lebí jeho vzbudí? –

Sestra jeho matky, jež se ujala ho,

úsměvu proň nemá, leda pohled mrazný,

tak ten koutek v srdci, v němž se skrývá blaho

jako démant v zlatu, zůstává vždy prázdný.

V srdci lačnost’, v duši stín a nemoc v těle,

jaký div, když pocit závisti v něm vzrůstá,

ze své tmy když vidí děti ředitele,

jak jim hrajícím si matka – líbá ústa?