Hochu, kterého jsem potkal ve vratech ústavu Pasteurova.

Za ruku otec tebe ved’,

osmahlý sedlák z Bretaně,

tys ubohý byl v tváři bled

a oči skryl jsi do dlaně

a plakal jsi. Tak šel jsi sem,

ubohý hochu, chudé dítě,

a pokousaný vzteklým psem

jsi šel, jak na smrt vedli by tě.

A jak jsi prošel mříží vrat,

já za tebou se obrátil

i soucitem i smutkem jat,

jenž pojednou mne zachvátil,

a zdálo se mi, lidí všech

že bolest malá proti tomu,

co tebe, hochu, v úzkostech

sem vedlo na práh toho domu...

A zdálo se mi, hochu, věř,

jak uštvaná a bědná laň,

že člověk jak ta plachá zvěř

jde životem, jenž číhá naň

jak vzteklý pes, že stíhá jej

klam, bolest, smutek, věčná bída

a neštěstí i beznaděj,

jež všecky jeho kroky hlídá.

A duši moji prochvěl mráz:

nevíme hodiny ni dne,

kdy neštěstí, jež hlídá nás,

si oběť novou vyhlédne,

a žádný krok a žádný den

jist není tu. Ó dítě bledé,

tak člověk jde tu nekliden

a ví, že kdos jej na smrt vede...

A než se nadál, hle, už kles’...

A já jsem na tě myslil dál,

ty, hochu, na tvou rodnou ves

a jak jsi sobě s druhy hrál

a netušil, jak v příští mžik

se celý život rázem zvrátí

a že jen strach a pláč a vzlyk

za usmívavé dětství dá ti...

A bylo mi, tvé na pouti

že tmavý stín jde po straně

a že mám s hlavy sejmouti

před malým hochem z Bretaně,

jenž tolik hoře v sobě měl...

A jak by stesk mi v duši hodil,

já zveselit se neuměl

a po Paříži smuten chodil...