Hochu s obručí.

Umučený stálým dusnem,

jež snad brzy změníš v rov,

jdeš si, bledý, smutný hochu,

s obručí hrát na ostrov.

Vím, žes dlouho čekal na to,

bled a plachý jako stín,

po škole že odpoledne

půjdou s tebou na Žofín.

Já tě vídal, za obručí

běhal jsi tam, vždycky sám,

honil jsi se mlčky za ní,

vždy se vyhnul dětí hrám.

Já jsem často děl si v duchu:

těš se tím jen, hochu, těš,

kdo ví, zdali chvíle blaha

dál se ještě dožiješ.

Hrej si, hrej, ty bledý hochu,

jednou řekneš sám: co s tím! –

Snad jako teď za obručí

poženeš se za štěstím.

Snad, jestli dřív nezdáví tě

zkažený vzduch velkých měst,

sám to poznáš, i ten život

že jen pouhou hříčkou jest.

Běžíme tu všichni za ní,

nová hračka baví nás,

že i bolesti a smutku

zapomenem při ní snáz.

Chytáme cos neznámého,

co jde stále před námi,

co nás láká a nám duši

nadějemi omámí.

Dál a dál tak bez únavy

člověk běží za čímsi,

že ni toho prázdna kolem,

ni že tma je, nevšim’ si.

Ale náhle ruce slábnou,

hračka nudí... Ah, co s tím.

Před ním hrob a prázdno... a on,

člověk, běžel za štěstím!

Je už pozdě, kol se stmívá...

Vše už nudí. Jde se spat.

Kol noc tmavá, pustá lehla,

v lidskou duši smutek pad’.

Jak to bylo malicherné,

k smrti umdlen člověk vzdych’...

Hrej, ó, hrej si, bledý hochu,

jsi tak sláb a chor a tich.

Hrej si jen, vždyť dlouho’s čekal,

bled a plachý jako stín,

po škole že odpoledne

půjdou s tebou na Žofín.