Hod Boží.

Ó jest-li ráj, v mé duši jistě plaje,

a jest-li slast, v hloub nard mi vylila;

co jsou vše starých mythů zlaté báje,

kde vlá dech tvého velebného taje,

tak jemně, jak dým kadidla.

To svátek jest mé duše, zanícené

tím svatým milování plamenem,

to vítězství je v pýše přemožené,

Hod slavný z plodů ze Života kmene

po ráji lidstva ztraceném.

Má duše Vítězi se snoubí vroucí,

jej zbožně vede v srdce ložnici;

hle, ona lilijová, On tak stkvoucí,

je pojí prsten lásky všemohoucí,

je navždy oddávající.

Ach, jak se jemu vzdává věrna zcela

a zasvěcuje své mu poklady,

svůj život kobercem mu podestřela,

a kolem snivého mu svila čela

květ lilijí své zahrady.

Tak v štěstí přitulena k jeho boku,

teď sama tajuplně rozkvetla,

jak otvírá své taje její oku:

On sluncem je, a z temna ve hluboku

teď vplula náhle do světla.