HODINA DUCHŮ

Zem’ roucho modré noci přiodívá,

a němý průvod dumných olší tkliví

u hladi řeky, v které odpočívá

srp stříbroskvoucí luny chladný, mživý.

V třtin loktech vánek snivý nápěv zpívá,

v mze měkce dřímou pole, pláně, nivy;

jak sníh se na ně s oblačen zář schvívá,

a v dálce chlumy jsou jak obří hřívy.

Toť chvíle, kdy se hejno mátoh rojí,

kdy plachá duše zlekána se bojí

v tmu jeknout hrůzou, jakou bývá štvána

vždy cestou, jež se v asyl Snění stáčí,

kde z houšti němě kyne mdlému spáči

již ztlívající, stářím chmurná brána.