HODINA MILOSTI.

Praskají pluchy v úpalu zrání,

osiny třesou se na klasech...

Blízko je žatva, blízko vinobraní,

od země stoupá opojný dech –

a tráva vábí – na hedváb změkla,

jak by si byla v úsvitu řekla,

že do večera ustele –

všem, kdož k ní přijdou a nemají zboží,

na kraji lesa jak na dlani boží

široké zelené postele...

Všechno je chvějně milostná něha...

Ze země vysokým plamenem šlehá

hladově vášnivý žár. –

Nebe je vulkán, a vzduch je láva...

Nejvýše sluneční deska žhavá

v syčících kotoučích par

bublavě blýská, ohněm se mění –

shlíží se, propadá ve vodní hloubi

a svatým tajemstvím zrcadlení

s radostnou zemí se snoubí...

Jiskří se hladina posvěcená...

Za jitra byla nevěstou v šláři –

a večer bude sluneční žena

s růměncem západu v tváři...

Všecka se radostným jiskřením třese,

že v naplnění dnů

měsíci obětí nepřinese

stydlivou zpověď svých snů...

A žár v polích hoří, praskají pluchy,

vzduch se třese víc a více –

les až dosud hluchý

k větší slávě taví vonné pryskyřice...

Ozvali se ptáci, země zpěvem zvoní,

sluneční krev tryská z lemu obzoru...

Slunce, – Bůh a Život – k západu se kloní

v nekonečné pouti věčnem prostoru...

Unavená stébla poléhají řadou,

sladké tíhy plodů netají –

jako k spánku hlavu druh na druha kladou,

tiše šeptají...

A přijde noc modrá, přijde pod hvězdami,

udivena půjde – nebe poprosí...

Rozpláčou se hvězdy, jež jsou věčně samy,

a slzami sesterskými zemi porosí...