HODINA MODLITEB

I přišla k západu a teskná, setmělá

krev slunce v závoj svůj do stínů setřela

a němé ticho vzbudila, by bdělo s ní

v čas bázně půlnoční.

Ke zčernalým a ztuhlým rtům nad spící zem

mdlá ocel blankytu se kladla zrcadlem,

kde žití slabý dech jak řídký povlak mlh

na chladné ploše vlh’.

A na polštářích luk a z lesů černých váz,

kde hustou tíží vzduch se v skleslých větvích třás’,

se vůně pozdvihly a v řízách rytmů mdlých

bloudily v alejích.

Pod větru rozšlehem se zachvěl nářek vod,

na změklé stvoly trav se srážel černý pot

a smutek přírody, jenž přeléval se tmou,

se jímal v duši mou.

A z dálek oněmlých, za chladné rosy hrůz,

jsem slyšel pohřební svých snů se řítit vůz,

jak s těly drahých mých do hradeb mrtvých měst

se blížil šerem cest.