HODINA POCHYB.

Do slávy naší radosti, když v rozsvícených sálech

jsme hudbou na sen měnili svých hodin mírný běh,

vzlyk cizí bolesti nejvyšší oktávou zaleh’

a v křišťálech se slzami třás’ na lustrech.

A když jsme vyšli zamlklí, již nebe prosvítalo

do žluté zeleně. – Den slavil královský svůj vjezd...

Co bylo zemského se žádostivě smálo,

a v světle ztrácela se vlídná záře hvězd.

Do lehké mlhy vhaleny, šly loukou víly bosé,

van větru nesl na křídlech tesklivý jejich vzdech

nad slzami, jež rubíny se zasvítily v rose,

v ztemnělé skrýše pro účast soucitných lesních ech.

A zdiveni jsme slyšeli křepelky, kterak tlukou

ve brázdách brambořišť a v polích podél cest,

a zemi, donucenou údery tisíců tvrdých rukou,

jsme zřeli pokorně se snažit žitem kvést...

A tehdy jsme se zeptali své duše rozechvělí,

vidouce před svým pohledem zem proměněnou dnem,

zda nutno je, by všecky sny do rána potem zkrvavěly,

a život stejně laskavý se neprojevil všem? – – –