HODINA POKUŠENÍ. (I.)

Což, Bože, již nadchází večer můj?

Stín mého srdce se dlouží.

Čas oněmlý, nejtišší nepřítel můj,

samotou mou se plouží.

Chladné jsou ruce; chladná je láska;

myšlenky visí mi v čele

jak netopýři, čekající noc:

což, Bože, se stmívá již v těle?

Slunce již nezáří do očí mých; jsou daleko rozkvetlé louky,

daleko lidé, daleko družné podvečery;

nad světem spuštěn jest jediný závoj,

jediný závoj nesmírný a šerý.

Mé tělo mne tíží; i duše má k prachu se chýlí:

což stanula řeka mých dní, jež plynula úsměvnou lučinou?

Což nikdy již neuzřím světa růžovou skulinou,

jež zůstane po šťastné chvíli?

Och, těžký jsem, těžký jsem sobě!

Jak břemeno nesu se cestou, a cesta snad konce nemá!

Někdo mne potkává, vlídně se dívá,

někdo mi přátelsky v ústrety kývá:

já chtěl bych mu říci, jak těžká je duše,

však, Bože, i slova jsou němá!