HODINA POKUŠENÍ. (II.)

Nemluví město, nemluví země; i duše má schoulena mlčí.

Z tváře všech věcí jen zírají ke mně

dvě studené oči vlčí.

Ztrnula řeka; ni jediné lichotky svěží

již nezašeptají stromy.

V ulici, na žlutém slunci, jak čelisti otevřené,

číhají vymřelé domy.

Jediná hodina, nesmírná, žlutá, jsou večery mé a rána.

Och, kdyby v mém nitru, na místě ztvrdlého srdce

alespoň bolela rána!

Čas míjí mne, míjí jak řetěz, jenž v hlubokou studnu se spouští;

jen vzpomínka na zem’, strážce můj spící,

mne zchudlého neopouští.

Jsou ruce mé živé? Je třicet mi let? Je daleko do léta?

Chlad ďábel jak jestřáb holubici srdce mé oblétá.

Oči má lhostejné; k ničemu nesvádí; jenom se dívá a dívá –

Soumrak se sklání; a moje duše tichá

jak sestra umdlená mi na rameni vzdychá:

„Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá!“