HODINÁM BUDOUCÍM.

Hodiny budoucích dnů,

hodiny těchy a míru,

vás volám z hlubiny snů,

neboť mám pevnou k vám víru.

Přec žil jsem a trpěl dost,

chci v dnů sklon aspoň žít klidně,

a země prchavý host

dny příští vítati vlídně,

kdy stichl by tužeb všech spor,

vše bylo pohoda, láska,

kdy zmlkl by odboj a vzdor,

den každý Věčna byl maska.

Ach to Věčna jen stín,

v kterém však vědomí ryzí

všech vniká do hlubin

a mátoha, zdání, sen mizí.

Hodiny budoucích dnů!

Hodiny lásky a štěstí!

Co prošlo let, ruce k vám pnu,

chci hrdě vás ve stáří nésti!

Nad propast, jež sluje čas,

svou píseň touhy vám zpívám,

ve vás chci ožíti zas,

jak stíny z Orku vás vzývám.

O přijďte, vzneste mne výš,

hodiny milé a svěží,

jak větve skloňte se níž,

zkad květů kaskády sněží.

Buď každá z vás zázrak a div

s paprskem něhy a blaha!

Ať rafij nesjede dřív,

až květ vzplá v stínu, kam sahá!

Ať v stínu tom usnouti smím,

spasit se z bouřného víru,

a zniknout jak modravý dým,

chat strážce, svědek jich míru!