Hodinky.

Jak často se jim smál, když na lavici

si sedl v parku nebo na nábřeží,

a díval se, jak ručičky jich běží

a jedna druhou honí svojí špicí.

Už stařec byl a přišel v nemocnici,

už neprohlížel hodinky tak svěží,

vzduch kolem ležel na prsou mu věží

a hodinky rty budívaly spící.

Když umíral a ještě čas mu zbýval,

chyt’ hodinky a upřeně se díval.

Čas míjel rychle, co se dříve vlíkl,

už viděl smrť, juž vnikla její noha –

ty hodinky, ty rostly! – stařec vzkřikl –

neb v čase, v hodinkách těch poznal boha.