HODINKY O VÍTĚZNÉ KRÁLOVNĚ MÉ OTČINY (Sexta)

Znám provinci, jež smutní tklivě, –

dědiny bílé moravské!

neděle kol nich zádumčivě

opřádá zlaté nitky své.

Tajemná hudba ovzduším zvoní –

ta province svou duši má!

V zpěvulek věnci pod jabloní

s milýma sedí očima.

Ó dívky, pampelišek květe,

vlašťovky v našem podletí,

z ruček vám závoj Panně kvete,

ze srdečka zpěv Dítěti.

A v jizbě sedí stařec bílý,

postila těžká padla v klín,

čte, jak se bolně rozloučili

s Matičkou svojí Boží Syn.

A pod lipou se kaple bělá,

jest všecka kvítky cifrována,

v brokátu s Jezulátkem celá

sedí tam mile svatá Panna.

Ty písně zde, jimž rovno není,

z nich každá má svou divnou moc,

a na konec na rozloučení:

Růžičko rajská, dobrou noc!