HODINKY O VÍTĚZNÉ KRÁLOVNĚ MÉ OTČINY (Tertia)

Divočí pole a ze ssutin kvílí

vítr svou zvěsť, že skončen boj;

psi lidské kosti hryžou a v dáli

požárů hasne ohňostroj.

Zrazený zástup – k smrti štvaný,

lesy se toulá – vlkodlak;

prohráno všecko; jest otázka jedna,

zda ještě žíti dále tak?

Znectili Boha a vraždili bratry –

však jim kdos také srdce vzal,

na duši, na tělo okovy vložil

a lidsky žíti zakázal.

Věšeli vidin obránce vzpurné,

byl svatý mír – třesk řetězů –

a sirotám lhali i o tobě, Matko,

že’s valkýrou jich – vítězů –

a netušil nikdo, že rebelů národ

když opuštěn nechal tvůj královský dům,

v hlubinách zhrzených srdcí svých tajil

kapličku svěcenou smutným Tvým snům.