HODINKY O VÍTĚZNÉ KRÁLOVNĚ MÉ OTČINY (Vesperae)

Jest teskný večer idejí,

slunečko – Kristus shasíná,

a v přítmí smutném po zemi

večerka září jediná.

A mnohý zrak k ní zaletí

pln bolestného pláče,

ta hvězda má tu nadšené

a vroucí vyznavače.

A kdo ji v jejím sídle zřel,

v hostýnské poustevně zlaté,

z těch jejích stěn se usmívat

barony, sedláky, svaté,

nádheru dvora, prohřátou

oddanou láskou sladkou –

ten ví, že jest to jitřenka

a že jest Slunce Matkou.

Valí se soumrak kultury,

noc nad obzorem visí –

za noci pomře, co zemřít má,

co žít má, – rosou se vzkřísí.

Valí se noc nám nad hlavou,

však krátké její chvíle –

ta dennice zas uvede

k nám slunko naše milé.