HODINY.

Hodiny siré babičky

v komůrce na zdi cizích lidí,

jediný, chudý vývržek

života dlouhého a neznámého mi.

Hluboká modrost rozlévá se

někam za okénko ve strany a výš;

běl vápna čtyřikrát se těsně lomí,

krátký cíl much lhostejných.

Hlas rzivě vrnivého kyvadla,

choře melodický sten,

jedním tonem povzletí a čtyřmi padá,

v oblouku lahodném a zastřeném.

Jako hrací skřínku za stěnou

spustil by duch štěstí starého,

rodin rozvátých a zašlých, jasných rán. –

Potom v bezdné noci těžce leží

hor mrtvoly se zdechlou srstí lesů.

Bochník stropu zavaluje srdce.

Tu v němé, úzké černotě

hodiny sesonorní, zbohatne jich hlas

a v nevyčerpatelných odstínech

každá vteřina dá jiný poloton,

z něhož odpadává chvějivě

modravá prška znivých mlžinek,

vteřiny spolu tkají přeplněné,

nové a nové, jemné symfonie

a vše splývá ve zvučivé jezero.

Zřetelnou samomluvou vlní se,

pro sebe roní radost diskretní,

a někdy v převysokém skřípnutí

zlomen závratně a zduchovněv

strunný kov si tiše zajásá.

Tak jen sobě pějí, pějí hloubku bytí.