HODINY.

V to mlčení pad’ jejich tón

tak smutný, zvolný;

mně vyzváněl snad on –

mnou zatřás’ pocit bolný.

Zas jeden žití okamžik

mi zapad’ kdesi,

a s ním snad na vždy znik’

mír všechen s jeho plesy.

A bude vstoupat hořkost má

vždy každou ranou,

až udeří má dvanáctá

svou hrobní hranou.

Jen rychle bijte, hodiny,

ať dozní hrana:

člun hotov odplout z pevniny,

jsou lana přesekána!