HODINY.

Za sebou jdou bez proměny,

proměn celý nesou klín,

v klidu jdou i pobouřeny

věčna dálných ze hlubin.

Jdou jak holubice bílé,

jdou jak černí havrani,

v mdlobách jako v jaré síle

od půlnoci do ranní.

Často ptám se: „Tajné sestry,

co nesete v klínu svém?

lidských losů věnec pestrý,

kolébky i černou zem?“

Často ptám se: „Hravé chůzí

kam se letem ženete?

Do radosti jako hrůzy

kalné, jasné plynete?

Vše jest ve vás, nové, všední,

od hlubin až k výšinám –

člověk jen od první k slední

mezi vámi – vždycky sám!“