HODINY.

Nic netěší tak v žití člověka,

jako když takhle mimo nadání

dostane někde něco zadarmo –

a proto pro Sylvu a Jiřinu

tou minutou den nastal sváteční,

když cizí člověk přišel s balíkem

a věnovacím pro ně psaníčkem.

Ah! Hodiny!

Nu, pěkné hodiny,

gotické vížky mají po stranách,

nahoře s dvířky pěknou kapličku –

a ručičky a zdobný ciferník

docela z látky, jež se podobá

slonové kosti až až nápadně.

Když omakaly ještě závaží

a pohladily žluté řetízky,

usedly sobě Sylva s Jiřinou

jak římské matrony dvě do křesel,

když v cirkus přišly na hry dívat se,

a dívaly se Sylva s Jiřinou,

jak cizí člověk hřebík do zdi vbil,

jak pověsil a srovnal hodiny,

jak na řetízky připjal závaží,

jak v posled kývadlu dav lehký tep

stroj spustil, drobný jazyk Věčnosti.

A když se dovršila hodina,

veřeje kapličky se rozlétly,

z nich vyhouplo se pestré ptáčátko

a provázelo uklánějíc se

svým kuku, kuku počet hodin těch.

To bavilo. A během poledne

se dostavily děti pokaždé,

když vršila se nová hodina

a divadlo měl zahrát drobný pták.

A když pak blížila se dvanáctá,

tu usedly zas vážně do křesel

a dívaly se po té ručičce,

jež skoro neznatelně lezla v před...

Nu, konečně ta líná rafije

nehybnou menší zcela pokryla,

v hodinách hrklo to a ze dvířek

uctivě vyhoupla se kukačka

a kukala, a děti čítaly,

zda se v těch počtech přec jen nesplete.

A nespletla se... Na vlas dvanácte.

A zas se za ní dvířka zavřela.

A děti vstaly. Řekla Jiřina:

– No, zaplať pánbů, že to dovedla. –

A Sylva prohlásila radostně:

– To nejtěžší má pro dnes za sebou! –

Tak proniknuvše její tajemství

i hodinové její námahy,

víc nevšimly si děti kukačky.

Ta kuká, kuká stále horlivě,

a mně, jenž časem sám jí naslouchá

a sní o první lesů zeleni

a o tom pranostickém proroku –

mně zdá se, že hlas toho ptáčete

zní jaksi opuštěně, bolestně,

jak herce hlas, jenž hraje zoufale

před skoro prázdným hluchým divadlem...