HODINY.

Hodiny staré visí v jizbě mé,

již v ní tak léta spolu žijeme.

Visely u nás doma před léty,

jsou vzpomínky v nich čisté zaklety.

Mé oči dosud zůstávají tkvět

tam, kde se na nich velký pestří květ.

A srdce s nimi ťuká poznovu,

jak ťukávalo v chudém domovu.

Když v černé noci zlý mne zbudí sen,

a v smutné ticho ony tepou jen,

tu srdce mého rozbouřený hlas

jich tepem klidným konejší se zas.

Hned vytratí se snové děsící

a cítím se zas v rodné světnici,

dech dvojích ňader slyším znavený,

jak na srdcích by měly kameny – –

Páž náhle drahou cítím na šíji,

jak blíž mne k sobě vroucně přivíjí

A klid jak zvolna plyne v duši mou,

jen tikot hodin vlídně zvučí tmou...