Hodiny.

Čtyřicet roků v lopotě a práci!

– však hodin neměli pro chvat a v zmatku:

ve dne je slunce, nocí kohout v statku,

a ráno budí děti je a ptáci.

Teď na stará jim léta pán Bůh splácí –

leč v síni prázdno jest jak po tom sňatku:

tři děti v světě, – čtvrté Bůh vzal v krátku,

– a bábě nějak steskem zrak se ztrácí...

A dědouš koupil hodiny jí bicí!

a v noci teď je oba poslouchají,

jak na ty svoje děti vzpomínají –

Leč rokem, když k nim přijde jedno z dětí,

tu pohledne do vetchoučkých těch lící, –

– a v hodiny... jak jim tak rychle letí!