Hody kostolanské.

Král Matěj nechce v Cařihrad

na odbojníky víry,

král Matěj dřív by zhubil rád

Čech bludné bohatýry.

Jeť příliš silen Soliman,

má třikráte sto hrotů;

král Matěj dřív by z Kostolan

rád vyhnal „Černou rotu“.

Měl kupných lidí jako much,

a hejtmanem té láje

jmín Němcem odchovaný druh,

Čech nevěrný: „Franc“ z Háje.

A tomu „Franci“ podružen

„Hync“ z moravského Žďáru,

víť Matěj, že můž’ Čechem jen.

Čech zhynout v boje sváru.

Tak přišel zbojník z končin všech,

a Matěj Korvín brzy

stál se svým sborem – měltě spěch –

před kostolanskou tvrzí.

I počal boj a počal rej,

až k hradbám vojsko lehlo...

„Hej, vydati mi neváhej,

své Kostolany, Švehlo!“

Smál Švehla se a lítil král:

„Nuž zůstaneme tady,

a nepůjde-li rota dál,

pak umořím ji hlady!“

I pozřel střílnou Švehla Jan

a druhům děl: „Den zlý je,

král Matěj kolem Kostolan

jak krt se v půdu ryje.

A řadí vozy kolem kol –

to z Hájovy má hlavy –

jen hleďte Plavců na chomol

a na Kumanské davy!“

Hned uradil se bratrů sbor:

„Slyš, Oldro z Grafenecku,

spěš k Matějovi na tábor

a vzkaz mu dones k děku!“

A Grafeneck šel z Rozgoněm...

Už v královském jsou stanu:

„List Švehlův, králi, viz!...“ „Co v něm?

„Jen čti!...“ „Aj, touhou planu!“

I láme pečeť Uhrů král

a v blánu pohled hrouží:

„Ej, pěknou smlouvu Švehla psal!

Bych propustil ho, touží.

Hle, píše: Odevzdám ti hrad,

leč netkneš se mých sborů;

vy žízeň máte a my hlad,

tož zanecháme sporů.

My odejdeme z Kostolan

níž k řece pod Karpaty,

ty každému dáš země lán

a vystavíš nám chaty.

Tam nechať bystrým sokolem

si každý volně krouží;

i kalich budiž nechán všem,

kdo boží pravdě slouží!“ –

Pan legát, jenž byl přítomen,

děl králi: „Hleď, už měknou;

by směli vzdát se, povol jen,

když kalicha se zřeknou!“

Tu Rozgoň hlavou zavrtěl,

a hněvem zrak mu plane:

„Co římský legát právě děl,

to nestane se, pane.

To neučiní žádný z nás,

znám ducha našich davů,

spíš na špalek dá každý v ráz –

i dítě – svoji hlavu!“

„Tož,“ vece Matěj, „budiž boj,

nač domluvy a těchy?

vždyť na husitských Čechů roj

mám katolické Čechy!

Ať vzdá se kalicha, ta směs,

sic do hrobu ji vženu;

a za rukojmě ještě dnes

chci Švehlovu mít ženu.

Ať sám mně přivede ji sem,

než zví, co hlad a hoře;

bylť beztoho mým dvořanem

na budapešťském dvoře.

A nedá-li ji hned a v ráz,

pak, nežli den se skloní,

na lásky ždaný hodokvas

sám přijedu si pro ni.

V tvrz utěsnám vás: v trojí kruh

svých mečů a svých hrotů;

už nedbá Husův starý Bůh

na hloupou vaši rotu.

A že byl Švehla sluhou mým,

než přidržel se Jíry,

tož pevnůstku mu vystavím,

ač trochu menší míry.

Tvrz třípatrovou – pěkný dům –

a za stráž dám mu Plavce,

to žertem bude Maďarům

a hodem pro krkavce!“ –

Když uslyšel to Švehla Jan,

v ráz stáh’ a zvraštil čelo:

„Ej, proto hejno černých vran

k nám tedy zaletělo?

Což zdřevěněla naše paž

a znikly střely zraku?

Ať řádí bleskem tesák náš

v tom Uhrů černém mraku!

Vždyť máme ještě v žilách krev

a v rukou cepy máme;

nuž zazvuč žen a dětí zpěv,

ven, ven se vysekáme! –

Chraň, Matyáši, živůtek,

bouř z Kostolan se zvedá;

kdo pravý Čech a pravý rek,

ten ,vyležet‘ se nedá!“

A v hluku zbraní z tvrze ven

proud ,Bratříků‘ už teče:

proud tři sta mužů, tři sta žen,

a všecko v Uhry seče.

Na vraném oři Švehla v před;

jak v drva v šiky tesá,

a každou ranou mrtev hned,

kdo stihnut, k zemi klesá.

I klesá jízdný, klesá dráb,

a Sikul Plavce kotí,

jeť Matěj jako dítě sláb,

kde Švehla Čechy rotí.

Hle, jemu v pravo starý kněz

a v levo zbrojnoš mladý;

už honí Uhry děs a běs

a trhá jízdné řady.

I prchá Maďar odevšad;

v tom – Švehla čelo mračí –

voj Hájův lestně jako had

v zad v jeho lid se tlačí.

Voj Švehlův skryl se po lesích,

leč část ho na hrad vběhla;

král smál se, v hněv však přešel smích,

že lapen nebyl Švehla.

Děl zhurta Plavcům: „Ať vás kat!

Ty vaše hlavy kleté

všem napořád dám urubat,

kdy Švehly nestihnete!

I zbrojnoše, jenž s Švehlou byl

chci mít, i popa ,Bratří’,

bych pro žert vám je pověsil,

kam před jinými patří!“

I zavyl Maďar na poplach,

jak šelma vyje divá...

A v kostolanských doubravách

skryt Švehla odpočívá.

Po pravém boku šedý kněz,

po levém zbrojnoš rusý;

Jan těžce raněn s koně slez’

a ví, že umřít musí.

Hruď krvácí mu ze tří ran:

„Nuž dej mi těchu, kněže,

vždyť už mi smutné zvuky hran

zní s kostolanské věže!

Slyš temný dusot od kopyt

a frkot ručích koní!

Rád Matyáš by Švehlu chyt’;

to husaři nás honí!

Jak bránit se? Mně hoří hruď,

už vše je utraceno:

jdu! Ženo, družko, s bohem buď,

buď s bohem, milá ženo!

Strach o Tebe mám; žel, ó žel,

toť nad mé rány rudé;

mně míru čas už nadešel,

leč s tebou hůře bude!

Ó jak mi Tebe žel; mám strach,

smrt blíž a blíže kvapí,

já umírám, leč tebe vrah

v plen dravčím spárem lapí.“

A zbrojnoš kloní šíji svou:

„Chci s tebou z vůle boží,

líp na čakaně se Švehlou

než s Matyášem v loži!“

A chytli je, a na provaz

už biřic Švehlu váže,

s ním králi v hod – ó hrozný kvas –

i kněz i rusé páže!

Král zavýskal, až chvěl se stan:

„Jaj, statní jste mi hoši,

ty budeš pánem Kostolan,

ty vůdcem na Sároši.

Hej, kate, Švehlu s knězem zhub!

Nuž, šibenice stavte,

ať klátí se ten vzdorný dub;

už lid můj trochu bavte!

Ty, panošku, však milost měj!

Pryč kapalín z těch skrání,

spěš se mnou! Ruče, neváhej,

má kostolanská paní!

Spěš, „sestřičko“ – král v smích se dal

a vášně žeh plál v líci –

dřív Švehla ženou tebe zval,

teď mou jsi milostnicí.“

„Být ženou Švehlovou, toť dost:

ať třeba tobě k smíchu,

nad královský tvůj nach a skvost

mám českou svoji pýchu.

Víc z „Bratrů“ každý nežli tys,

a Jan byl vůdcem Bratří;

víc tebou pohrdám, než kdys.

Má duše reku patří.

Či smrtí chceš mě postrašit?

spěš, spěš, jsem připravena;

věz, za ctnost učila se mřít

z nás „Bratří“ každá žena!“

A v prsa vráží sobě hrot,

ret nechví se, ni ruka,

vždyť v srubu hyne vůdce rot

a horší snáší muka.

A Matěj puzen vášní zlou,

že sklamán, hrubou paží

tu dýku v prsách uvázlou

v hloub bílých ňader vráží.

A lítí se, a lítí zas

jak tygr prchlý z klece:

„Je mrtva, ale na provaz

ji s Švehlou věste přece!“ –

Když Švehla na popravu šel

a slyšel, co se dělo,

zrak vyjasnil a Bohu pěl,

ač srdce puknout chtělo! –

Kat věsil „Bratrů“ do tří set –

král Matěj šetřil zbraní –

blíž Švehly visel kněz, ctný kmet,

a panoš: útlá paní.

I volá král: „Teď hudba zvuč

a chvalozpěvy Pánu!“

Leč nebe halí černá tuč,

a rána stíhá ránu.

Jak kdyby šarkan do chmur vklouz’,

hřmí hrom a lid se třese;

král Matěj škube rudý vous,

a legát křižuje se.

A vichor roste stále víc,

král Matěj v plášť se krčí,

hle, z temen Tater jemu vstříc

meč boží pomsty trčí.

A hrozí, či to blesku střet,

kde s mrakem mrak se honí?

či přijíždí snad Bajazet,

či mor na černém koni?

A všecko prchá z hrozných míst,

a všecko tváře skrývá;

v skok meluzině vichor hvízd’

a Švehla takt jim kývá.

Král z pole pádí – děsný zjev –

zpět zírá pohled výří,

a v jeho žilách stydne krev,

a snědá tvář se pýři.

Až na Trnavě odpočal,

strach znik’; je konec zlosti,

a rudé víno nosit dal

pro hodu černé hosti.

A volá: „Nuž, ať plesá Řím,

a zítra časně z rána

buď Pánu vonný kouřen dým

a chvála zazpívána!“

A co král kázal, druhý den

hned koná se a děje;

je kvas a šašek zveselen

si výská a se směje.

A zdobou lesklých rolniček

na temné třese hlavě:

„Ej, králi Matěji, tys rek,

a všecko jde ti hravě.

Nad tebe nikdo nevynik’

od světa první záře;

jaj, perutí svou krkavčík

stín metá v boží tváře!

Ba, za ten kostolanský den,

se skvostem na své kštici,

měl bys být Římem povýšen –

na zlatou šibenici! –“

Smích rozhostil se v komnatách,

leč šaškovou jat řečí

král zlícen vstal, a starý brach

mřel v mečů děsné seči.

Tak skončen kvas, a druhý den

v hrob Čechů, hradu stranou,

i šašek, Slovák, položen;

kdy asi k pomstě vstanou?