HODY LÁSKY

Svůj tlumím vzdech –

vždyť jaro jinak nedá

a vzlétám s ním,

kam jeho radost zvedá,

ku zkvetlým haluzím,

jež jako dech

s odrazem krásy

ve svých poupatech –

se chvějí tajemstvím.

To život promlouvá

se všemi svody.

V přírodě prostřeno

pro lásky hody,

za květnou clonou

rozkoš usměvavá

má náruč vonnou.

Za jarem jdu

a neslyšet můj vzdech.

Vždyť utonul dnes ráno

ve květech,

jež drahé ruce kladly

v dlaně moje.

I pro mne k hodům lásky

prostřeno je.