HODY.

Hoří léta sláva žhavě,

klasům to již praská v hlavě,

zem je rovna ztuhlé lávě,

se všech stran to ohněm žhne;

strom kde skály na okřídlí

kořeny sáh’ ve tříšť břidly,

tam jen trochu chládku sídlí

v koruně mu tajemné.

Této hustém ve náručí

písněmi to stále zvučí,

dýchá, skoro větrem hučí,

neb na hrušky, pláňata,

jež tam skrze listí svítí,

vosa též se ráda chytí,

vidouc, jak se na nich nítí

paprsk slunce do zlata.

Dlouho dost již oblétala,

než se v posled odhodlala

chytnout, mlsalka ta malá,

nejzralejší z hrušek všech;

přissála se na ni celá,

sotva bříškem zavrtěla,

a již ssajíc oněměla

v požitku a radostech.

Panenka tak útlá v pase

dává příklad druhých chase,

kde již celý roj se pase,

přibatolil se pan čmel,

dutým basem jen se ozval

a již k hodům všecky pozval,

„Spěšte, než by vichr rozvál

nám kvas tento!“ zabzučel.

Jeptiška též, můrka bílá,

odkuds z tmy se odvážila

a již ssála a již pila

šťávu sladkou po kmeni,

která z plodu zvolna tekla,

sotvaže doň vosa sekla,

a se leskla, jak se vlekla

zlatem v slunka záření.

Poledne! I pavouk šedý

po své niti naposledy

vysoukal se v druhých sledy,

do středu své hvězdy sed’,

šídlo v safírovém hávu,

sotva zčeřilo kol trávu,

jak šperk v rozčesanou hlavu

kleslo v plnou plodů snět.

Slavné, velké přijímání!

Jedno lásky hodování!

K ovoci se všecko sklání,

admirál též, parádník,

zahrál křídly v polokruhu,

jen se mihl v květném luhu

a pak celou skvostnou duhu

jich tam složil, v strom jak vnik’.

Nepohnul kmen haluzemi,

nechal drancovat se všemi...

„Sláva nebi! Sláva zemi,

že to smí a může být!“

děly jeho vzrůst a jarost.

„Za každý plod, jenž mi narost,

díky, nemusím mít starost,

u mne lze přec dlít i žít!“