HOÊTEL V POHOŘÍ.

Nevěrné hýří slunce. Hôtel z bílých skal

do žlutých stromů temnem zavýskal.

Déšť stíhá slunce. Vůně vstává hnilobná

a krajina je duši podobna,

jež mlčí jakýms klamem zpustošena,

neb jako po ztracené lásce touží žena

a marně touží. Zlý a smytý rys

se ostří, vítr hvízdá: kdys...

A po pěšinách hosté nudu vlekou.

Ten, dravčí typ, ten s výslovností měkkou

cos cizí řečí zazpívá.

Jak vítr bouří, fičí, mrazí, provívá...

Je vlhký, řeže, zdá se, páchne, zvlhá

zem celá v daleku. Za mlhou mlha.

Svět mezinárodní, svět každodenní

barevná sklíčka protřásá a mění:

generál, abbé, bankéř, athlet, rváč,

žid, jenž kraj prolézá jak vyzvědač;

obstárlé dámy stolují tu s vámi

s drzými hochy, s dětmi, dívenkami

a poblíž v kaštanové aleji

krasavci s automobilů se sklánějí.

Křik, řinkot talířů, příborů smích

na bílé ploše stolů prostřených.

Chvat sklepníků zrcadlí drobný basin.

Posuňky, horečka. Tvé srdce, blázen,

klid namlouvá si: množství utopí

je v cizotě své, zláká, uchopí,

uzavře, odvleče v uzounké pasti

z té servilní, jež bezradně spí, vlasti...

Jdeš. Za plotem kdes parku žena oře

a slovanské, veliké tiché hoře

jde s ní a před ní, za ní, a ti, kdož tu parkem jdou

a evropskou se baví denně řeží krvavou,

v kraj lhostejně zří, nesmířený hřích

kde po slibech se jitří zapomenutých,

kde zadrhnutý úsměv nad krajem,

a jak by duše měly bloudit v něm,

tajemné pochyby se kol nich předou,

vsi krajem se vší zakřiknutou bědou

se zdají rozhlížet...

A někde... přec se nový rodí svět?...