Hoj, byla noc! – jak po vražedném činu,
Hoj, byla noc! – jak po vražedném činu,
kdy člověk prchá pykat za svou vinu;
to tmavé nebe jako plášť je vraha,
kdy po něm ruka mstitelova sáhá,
z oka mu plamen žhavých blesků lítá
a vzdechem lítost jakby poukrytá
se vyrve časem, stonem útrap mučí,
jak ze skalin kdy divý orkán skučí!
Hoj, byla noc! ó velká, velká noci!
Živlové hlásejí se k síle své a moci,
a jeden zdá se předstihuje druhý,
a darmo hledáš v tůni její luhy,
ty hory modré, padoly a stráně!
Bouř dutě hučí jako zvony k hraně,
v ozvěně jásá, jásá a zas šílí,
tam ve úskalí jako děcko kvílí
a nežli skončí divou píseň jednu
a než se snese poslední tón ke dnu,
už nová řada do tmy černé letí
a horám, skalám padá do objetí!
Hoj, byla noc – ta noc je nocí svátkem!
Nechtějte myslit, že to živlů zmatkem,
to nejkrásnější hudby harmonije,
to nejkrásnějším zpěvem cherubínů,
jenž z duše jejich na světy se lije
co pozdravy na hlavy země-synů!
Hoj, byla noc, jak bůh by mluvil k lidu,
chtěl odměnit ho za veškerou bídu
a ukázat mu, že je velkým bohem,
jenž umí svolat hlásným trouby rohem
celou tu sílu, i to blaho celé,
jež nepocítil dosud člověk v těle,
a ukázat mu, že se nevzdá moci – –
hoj, byla noc – ta noc je svátkem nocí!
Čí je to vlas? – tak jak ta noc je tmavý
a jako zmije stáčí se kol hlavy!
Čí je to vlas? – čí oko se to třpytí? –
Lesk jeho divě do kraje se řítí
jak blesky s toho zbouřeného nebe!
Ach, žel, o žel, to tvář je dávno známá –
i hluboká ta noc mne neoklamá –
ach, žel, Márinko, tak shledávám tebe?!
Márinko, postůj, noc tě tmavá svede
a na tváře ti lilje vsází bledé,
Márinko, postůj, noc tě v propast skolí
a nevytoneš, hluboká je řeka,
navrať se zpátky, miláček tě čeká
a rány hříchu více nezabolí!
Márinka neví, co se děje kolem,
Márinka letí po strništi, polem,
Márinka plakat chce, a přece nelká;
je těžko lkát, kdy svědomí červ hlodá
a do srdce šíp přiostřený bodá,
je těžko lkát, kdy bolest je tak velká.
Teď vítr nese Márinčinu nohu
až ku zdi vetché, místy rozbourané, –
vydral se blesk ze chmury na oblohu
a za ní křížů zlámaných roj plane:
kus hnátu, lebka, nasypané hroudy
co upomínka na poslední soudy. –
Hoj, byla noc – Márinko, povol kroku, –
zhasni tu záři ve šíleném oku! –
Čí je to vlas? tak jak ta noc je tmavý
a jako zmije stáčí se kol hlavy.
Čí je to lebka? – nech toho, mé dítě,
sic přijde bouř a tady pohrobí tě.
Ten truchlý jasan odumírá rychle,
jak mladost, krása a cnost mezi lidem,
opadá květ a z ratolesti vyschlé
i listí stele lůžko sobě s klidem.
Tam z kříže latě kus – čí nápis je to? –
to staré asi jmeno, světem kleto,
už ani barvu nechce podržeti
a hodí se těm větrům za oběti.
Čí lebka to? – snad ducha velikého,
škoda že mrtev, věru škoda je ho,
teď neposlouží leda anatomu.
Čí je to hnát? – vy smějete se tomu,
že starou předvádím tu před vás notu,
jež neprospěje lidem ku životu;
vy smějete se, že chci sobě hráti
snad na Hamleta, jak si chvíli krátí
na zdrané hlavě ještě s kouskem vlasů;
to arci nehodí se více do zdrávasu,
kdy křesťan vkročí na to místo svaté – –
nu, snad se proto na mne nehněváte.
Čí je to hnát? – ach Márinko ty sirá,
tě asi žal a zoufání rozdírá, –
a já bych výskal, že ta noc tak živá
a se smíchem že na to vše se dívá, –
a já bych výskal – odpusť, bože, mi to –
a já bych výskal – Márinky mně líto –
a rád bych výskal a zas plakal k tomu –
čí lebka to? – zeptej se anatomů.
Márinka nalézá své slzy zase,
jež kmitají se na tmavé jí řase,
Márinka pláče, vítr vzdechy nosí,
Márinka pláče a hrob matčin rosí:
„Matičko drahá, probuď se,
tvé dítě přišlo vinné,
nad hlavou tma mu hluboká
a světlo světa hyne.
Matičko milá, dlouho dost
už nosila mě země,
je smutno srdci v samotě,
matičko, vrať se ke mně.
Matičko milá, nechtěj spát,
vrať do světa se zpátky,
je smutno v světě k zoufání
a smutněj’ beze matky.
Matičko milá, všude tma
a nikde žádné světlo,
a všecko kvítí vyžloutlo,
co po lučinách kvetlo.
Matičko milá, v oku tma
a ňádra se mi boří,
srdce mi v těle ustydá
a hlava ohněm hoří.
Matičko milá, pravda to,
že zabijí se lidé? –
mně smutno, teskno bez konce –
nuž co mi, bože, zbyde?...
Matičko milá, plakat chci
a slzy není žádné,
myšlenky není na boha
a touha k nebi chladne.
Viď, matičko, to velký hřích,
kdy člověk zoufá v světě,
a viď, že jeho žití je
jak bezbožníka kleté.
A nebe, peklo, očistec?...
matičko milá v hrobě,
buď vrať se zpátky do světa
neb zavolej mne k sobě!“
S jejího oka slzy přebohaté
teď padají v hrob této půdy svaté.
Už jeseň tady – sotva květy vzpučí;
Márinka zalívá a dojista, že zjitra
se vznoří lupeň z vlhké země nitra
a klesne jeseni té mužně do náruči.
Živlové ztichli, bouř se ke snu sklání
a měsíc v dol pozírá v usmívání.
Tak po nadšení pokojná je chvíle,
tak po dnech černých časy planou bílé,
tak po noci den vstává z růží stkaný,
tak sláva vzchází po útrapách hany,
tak po zimě se krajem klade vesna –
však po životě smrt se budí ze sna
a srdce drtí, hlavy v lebky mění –
ach, všecko, všecko samé utrpení!
A ráno přišel hrobník s rýčem v rukou
a podivil se nezvyklému zjevu,
pohladil v čelo uplakanou děvu
a zarmoutil se nad tou její mukou.
Studené čelo, oči v sloupu stojí –
snad se jí hrobař pozdvihnouti bojí?...
Studená ruka – podejte mu vody,
to stihly dívku cestou nepohody,
podejte léky – konec bude mdlobě – –
V hrobě spí matka – a teď spějí obě.
Ta matka dole, nahoře zas dcera:
ji rozedrala utrpení sterá,
a jedno velké a ty druhé – malé? –
jsou velké sic, však nejsou neskonalé
jak toto jedno; to s ní půjde spat
a před soud boží s ní se ubírat –
to jedno hoře, to je velké hoře!
Pro ně chce plakat věčné ve pokoře,
pro ně by padla na zem ještě jednou,
než světla světa nad obzorem zblednou,
a žila znovu s nejčistější cností
a přišla zase bohu do milosti,
pro ně chce trpět věčné ve pokoře –
to jedno hoře – neskonalé hoře!