HOJNOST

Dost píce bylo toho roku, v níž spala mrtvá vůně lad,

dost složili jsme na svá humna, zač možno zemi děkovat.

Byl sytý skot a z jeho těla se taký těžký opar nes’,

že předčil v síle své, čím dýchá ze hrubých prsou moje ves.

Klid zasněný zel z očí zvířat, jenž přenášel se na lidi,

jak ráj by zřely plodný, žírný, jejž jiné oči nevidí.

V tu oblasť, která chlévem vane, svět vnější sotva pronikne,

nerv žití tady nerozbolí, tvé zklamání tu nevzkřikne.

Neb jaká tíž v tom dechu hovad! Svou vahou bolest rozdrtí

a uspí spaním odsouzence, jenž nasycen byl před smrtí.