Holandská krajina.

Holandská krajina, rovná a nízká,

zelená, májově svěží,

v ní mlýny větrné, sem a tam víska

tak jako na dlani leží.

Kam oko dohlédne, luka a nivy

v úsměvu jara a mládí...

Šťavnatou zelení jako běs divý

rychlovlak letí a pádí.

Kdes oknem vagonu zahlédám v spěchu

ve mžiku, na jednu chvíli

za řadou topolů červenou střechu –

a domek malý a bílý.

Vzpomínka na domov hlavou mi kmitne –

budiž mi pozdraven v dáli!

A dál vlak žene se, bažiny třpytné

ve slunci stříbrně vzplály.

A nikde člověka v dalekém kraji,

jenom ta májová krása,

luka, jež květy se poseta zdají,

skřivan, jenž zpívá a jásá.

A luka nová zas jiná a jiná,

v slunci brav pase se líný.

Ó širé pastviny! Stromoví stinná!

Ó staré větrné mlýny!

Na mlýnech mohutná křídla se točí,

pod nimi pasou se stáda.

A mně, proč, sám nevím, ovlhly oči

a v duši duma se vkrádá.

Já vzrušen podivně, hledě v ty kraje

plné té májové krásy,

cítil jsem, v srdci jak bolest mi taje,

naděj se k životu hlásí.

Já cítil najednou, kterak v mé duši

usíná dávné mé hoře, –

dívám se na obzor, srdce mé tuší:

hle, tady blízko je moře...