HOLČIČKA

Z těch dětských očí dnes

taková láska se na mne zadívala!

Neloudila, o nic nežádala,

jako bych hleděla do nebes.

Holčička – Liduška

sama mně podala ručku:

bydlím tam nahoře

v chaloupce na kopečku –

vidíš ji?

Vidím ji, Liduško,

a vidím ještě víc!

Jak ti to povědět?

Dívám se do tvých zřítelnic,

vidím v nich celý svět,

celou úrodu lásky,

kterou mne osud neobdařil.

Vidím předčasné vrásky

tvé mladé matky.

Vedle jejích mozolných dlaní

křičí mé ruce bílé

výčitkou, která raní

mne i ji.

Vím, jak se napiji

zas na dlouho bolesti,

holčičko, Liduško,

jak usedne na mé pelesti,

kříž na šíji,

pod kterým budu klesat.

A ty zatím budeš plesat

v matčiných rukách mozolných,

a tvůj smích

bude jí zítra i dnes

nad hroudou rodnou svítit

a zvedat do nebes!