Holčičko moje zlatá...

Holčičko moje zlatá... Čí to slyším hlas?

To mrtví ze záhrobí promluvili,

neb živí přišli připomenout čas,

kdy na rtech usedala slova vzňatá

a v očích touhy pochodně?

Holčičko moje zlatá...

Kdo volá tak, by politoval,

kam podobu svou schoval,

v stín večera, v červánek západu?

Kdo rozřeší tajemnou záhadu

volání, s kterým magicky jsem spjata,

jak s luny stříbrem květ je nejeden.

Holčičko moje zlatá...

Za koho volá hlas ten, k čemu nutí?

Není v něm sladké zavzdychnutí,

jež touha má, když ví, kam mířit v letu.

Je to jen přízrak hlasu, na ozvěnu

jenž nečeká a v tvrdou bije stěnu,

kde ztichlo vše, a to, co ještě je tu,

uvyklo mlčet pod důtkami kázně.

Holčičko moje zlatá...

Ten hlas je plný bázně,

hned odvolá, sotvaže požádal.

Jak cizí bolest na bedra bys bral,

když vlastní někde v tichém koutku kvílí.

Ten hlas tě umučí, však neposílí,

vždyť sotva došel, dál jak vítr chvátá,

a přece – jak bys předobře ho znal.

Holčičko moje zlatá...

Tak volá ten, kdo života se vzdává

a tebe nade vše v něm miloval.