HOLČIČKO UBOHÁ

Za vonným keřem růžovým,

holčičko ubohá,

jsi naříkala: „Všecko vím,

pro Boha, pro Boha!“

Přec nevědělas o ničem,

svět byl ti pouhým snem,

ohlédla ses jak za míčem –

za srdcem, za srdcem.

Zvíš víc, jak růže z poupěte,

až planouc po prvé

tvé malé srdce rozkvete

do krve, do krve.

Byť blažena jsi poklekla –

v své nebe věřit chcem –

vše zvíš, až vejdeš do pekla

za srdcem, za srdcem...