Hold básníka svému biskupu.
Bůh poslal velkých andělů svých pluky,
jich křídla sněžná letí ode hvězd,
jak bílá stuha jejich řada jest,
zpěv jásá lidstvu z nebes čarozvuký,
zpěv významný až z dálných sferných cest,
a blíž a blíže peruť tisícerá
se k zemi blíží zářná, zlatoperá,
a srdce zbožné sladkou tuší zvěst.
A v ticho pochmurné ta hudba zvoní,
v tu dlouhou mdlobu duší zamlklých,
jež odvykla si úsměvy a smích,
jež v nečinnosti časem slzy roní
a mrtví sílu, naděj v prsou svých.
Hoj, jak to proudí svalem odumřelým,
jak znovu krev se stala zdrojem vřelým
a vůle vstává ze snů mrákotných.
Ó divy zřím! hle, letí posli nebe
a ke všem stranám peruť zářící
se nese bleskem, ledy tavící,
a mizí mdloba, která srdce střebe,
ruch, život tryská v Pána vinici.
Hle, v každé srdce anděl křídlem bije,
to ze sna probuzeno znovu žije,
a člověk k dílu zvedá pravici.
„Aj, já jsem s vámi do skonání světa!“
to slovo Krista dává odvahu,
Bůh nové doby stojí na prahu,
zas znovu provaz na rouhače splétá
a vrahům v čelo píše výstrahu,
své věrné sčítá a je v zápas vede,
nám v čele vojska zářný, svatý jede
a všecky chvátá dovést ku blahu.
A v čelo vojů mužné staví vůdce,
hle, i náš pluk má svého anděla,
čtvrt století, co nejprv zastkvěla
se jeho přilba v svaté nebes půtce,
kdy v našich řadách ohněm zarděla
se jeho ňadra se znamením kříže,
kdy zaplál meč, jejž s nepřítelem kříže,
štít víry zved, jejž zloba zhaněla.
A nyní v odměnu nám stojí v čele,
je celý náš, jak od počátku byl,
svou krev by všecku za nás vycedil,
své srdce dal, jež zlatem plá mu v těle,
své péro ohněm víry pozlatil,
své knihy provál svatým ohně slovem
a nový heros v meči ocelovém
nám podal zbraň, nás štítem svojím kryl.
Dnes v jásot všech i svoji píseň mísím,
svou lyru, otče, k nohám skládám tvým,
jí žehnej, ať svou touhu uhasím,
neb na tvých rtech již dávno duší visím;
můj přijmi hold, můj verš i chudý rým,
neb tvůj jsem žák, tvůj erb mám na svém štítu,
tvůj vojín jsem a ve tvých cností třpytu
syn Benedikta o dnech lepších sním.