Hold svatých tří Králů.

Víš, onen tichý pokoj v starém zámku,

(až podnes tančí před mým zrakem divný

a staromodní vzorek jeho parket),

kam zavát byl jsem na pár dnů jak plavec

na slunnou výspu? Nad mým ložem visel

Van Eyckův obraz, a já denně musil

se dívati naň, až mi utkvěl v duši.

Hold svatých Králů byl to Spasiteli:

Ti z dálných přišli zemí, ale jiné

jich bylo vzezření, než z doby dětství

a z běžných si je tradic představujem.

Z nich první, Melichar snad, klečel v předu

ve prostém hávu učence, jak skolár

byl cestující s tváří vyholenou

ostrého profilu, své obě ruce

měl spjaty zbožně na ňadrech, kde řetěz

na černém jeho talaru se houpal.

Dar jeho na zemi stál v prosté skřínce.

Dál trochu klekal druhý s plným vousem,

šat prostý též, tvář bodrá řemesníka,

jak opustil by právě svoji dílnu

při zprávě o té nevídané hvězdě,

neb jak by chvátal k schůzi svého cechu.

V své jedné ruce držel divný biret

a v dlani druhé měšec s darem Pánu.

Pln rozpaků stál za nimi král třetí,

ten s černou tváří, kudrnatým vlasem,

ten trochu usmíval se; otrok za ním

do výše vznášel vásu s jeho darem.

A jako králové, tak všecko kolem,

i Panna s Děckem na klíně, i Josef, –

jenž chudák stranou stál a mačkal v ruce

svou čepici, jak říci chtěl by: Věru,

já nevím, kterak k poctě té jsme přišli! –

tak divné bylo a tak neobvyklé.

Ve stínu chléva míhaly se v zadu

kontury dobrých zvířat, v plném světle

část byla za králi a jejich druží,

kde v pozadí na koních divní lidé

před domy stáli podivného slohu.

A přec ten obraz dojímal, ač všecko

v něm archaismy hrálo; v tvářích postav

těch žila duše veliká a vroucí,

v nich přímost čet’ jsi, prostotu a víru

a oddanost a mužnou odhodlanost

a přesvědčení; v ryzí naivnosti

svých pos a posuňků, ve mocném vzruchu

svých duší chytli srdce básníkovo

a nutili přes nezvyklé své kroje

a celé vzezření své mužů z lidu

ku větší úctě, než kdyby zde stáli,

jak tradice je líčí, v plné slávě

a lesku východním.

Toť pravá síla

je umění, v kterém je duše, všecko;

jeť forma háv jen mody, vkusu, doby,

ta kletbě archaismu propadává,

však nesmrtelná duše, v pravdě ryzí,

dál svítí v svojí neztenčené kráse,

jeť právě duší, životem a pravdou.