HOLOFERNES.

Tanita halí se v svůj závoj modravý,

jenž kdesi v dálkách splývá s těžkým tichem,

déšť chladných květů sype na hlavy

zmámené krásou, obtížené hříchem.

Noc zastavila se, jí neubývá,

záclona stanu lenivě se kývá,

cár omočený do krvavých snění,

kde v jednu orgii se život mění.

Já viděl ženu dnes. A obraz její

se bíle rýsuje na rudém poli,

mne oči její všude provázejí

jak předzvěst chvil, jež oblaží a bolí.

U všech žen, v životě jež potkal jsem,

já marně krásy tajemství jsem hledal,

já v zemi nebe, v nebi viděl zem,

když všednosti stín z šedých vln se zvedal...

Já čekám tě. Ty musíš přijíti.

Již vidím závoj vláti kol tvých boků,

v něm na tisíc hvězd v tmách se zatřpytí –

v tmách, které zrodily se ve tvém oku.

Již přichází... Záclony rozváty,

kus nebe jimi do stanu se dívá.

Zjev zřím zas, tajemstvím tak bohatý,

v něm krutá vášeň vítězně se stmívá.

Jak hrdla část, jež krví zabarveno,

cár mračna vleče s sebou Tanita.

„Zkad přicházíš a kdo jsi, divná ženo?“

„Jsem osud tvůj. Mé jméno Judita.“