Holoubě a liška.

Holubinka na střeše kdy seděla,

Takto na ni lstivá liška křičela:

„Snes se ke mně níže,

Krásné něžné holoubátko,

Ach, jen o drobátko

Ke mně blíže!

Budem sobě spolu hráti!

Nu! vždyť nemusíš mi za to pranic dáti.

Pojď, nenech se dlouho prositi,

Darmo chci tě nositi

Spanilými krajinami –

Rozkošnými dolinami –

Okotěšnou lesinou –

Sadem – libou roklinou –

Všude – všude chci tě nésti,

Hleď se jenom brzy ke mně snésti!

Pojď! nenech se jen tak prositi!“ –

„Znám tě, v břichu chtělabys mě nositi,“

Holubinka mluviti se jala,

„Spíš bych, věru! víru tomu dala,

Kdybys tolik řečí nedělala!

Kdož nám mnoho mluvívá,

Zle ten s námi smýšlívá!

Tak dobrá mi matka povídala.“