HOLOUBEK.

Okolo hřbitova

Cesta úvozová;

Šla tudy, plakala

Mladá, hezká vdova.

Plakala, želela

Pro svého manžela:

Neb tudy naposled

Jej doprovázela. –

Od bílého dvora

Po zelené louce

Jede pěkný panic,

Péro na klobouce.

„Neplač, nenaříkej,

Mladá, hezká vdovo!

Škoda by tvých očí,

Slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej,

Vdovo, pěkná růže!

A když muž ti umřel,

Vezmi mne za muže.“

Jeden den plakala,

Druhý ticho minul,

Třetího žel její

Pomalu zahynul.

V témdni umrlého

Z mysli vypustila:

Než měsíc uplynul,

K svatbě šaty šila. –

Okolo hřbitova

Veselejší cesta:

Jedou tudy, jedou

Ženich a nevěsta.

Byla svatba, byla

Hlučná a veselá:

Nevěsta v objetí

Nového manžela.

Byla svatba, byla,

Hudba pěkně hrála:

On ji k sobě vinul,

Ona jen se smála. –

Směj se, směj, nevěsto

Pěkně ti to sluší:

Nebožtík pod zemí,

Ten má hluché uši!

Objímej milého,

Netřeba se báti:

Rakev dosti těsná –

Ten se neobrátí!

Líbej si je, líbej,

Ty žádané líce:

Komu’s namíchala,

Neobživne více! –

Běží časy, běží,

Všecko sebou mění:

Co nebylo, přijde,

Co bývalo, není.

Běží časy, běží,

Rok jako hodina;

Jedno však nemizí:

Pevněť stojí vina.

Tři roky minuly,

Co nebožtík leží;

Na jeho pahorku

Tráva roste svěží.

Na pahorku tráva,

U hlavy mu doubek,

Na doubku sedává

Běloučký holoubek.

Sedává, sedává,

Přežalostně vrká:

Každý, kdož uslyší,

Srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným

Jako jedné ženě:

S hlavy si rve vlasy,

Volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej,

Nehuč mi tak v uši:

Tvá píseň ukrutná

Probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj,

Hlava se mi točí:

Aneb mi zahoukej,

Ať se mi rozskočí!“ –

Teče voda, teče,

Vlna vlnu stíhá,

A mezi vlnami

Bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha,

Tam zas ruka bledá:

Žena nešťastnice

Hrob si řekou hledá! –

Vytáhli ji na břeh,

Zahrabali skrytě,

Kde cesty pěšiny

Křižují se v žitě.

Nižádného hrobu

Jí býti nemělo:

Jen kámen veliký

Tlačí její tělo.

Však nelze kamenu

Tak těžko ležeti,

Jako jí na jmenu

Spočívá prokletí!