HOLOUBEK.

ULÉT’ mi sivý holoubek,

zmizel pod kvetoucím hlohem,

ulétlo moje srdéčko,

ani mi nedalo s bohem –

ulétlo, zalétlo. Bůh ví kam,

co se tě, srdéčko, nahledám!

Hledala bych tě světa kraj,

chodila zeměmi všemi,

hledala bych tě za mořem,

ale ty’s hluboko v zemi. –

U zídky kvete bílý hloh,

tam spí tak tvrdě můj zlatý hoch.

Vyrostla tráva zelená

pod bílým, kvetoucím hlohem,

tam spíš, můj sivý holoubku,

buď s bohem, buď s bohem, buď s bohem!

Ó ty bys přiletěl, kdybys jen moh’,

kdyby tě nedržel ten ostrý hloh.

To trní, lidé, utněte,

tu hustou trávu skoste,

ze země bejlí vzejde zas,

srdéčko nevyroste.

Jsem v světě samotna, on v hrobě sám,

on ke mně nemůže, já půjdu tam.