Holoubek.

Zavrkal holoubek

hluboko v lese,

na jedli vysoko

zaplakal si,

že mu militka,

zlá holubice,

za sivým sokolem

uletěla.

Zavrkal holoubek

vrkaje myslil:

„Kdybysi, rozmilá,

zlá holubice,

chtěla, bych odletěl

od tebe v dál

za hory vysoké,

za vody hluboké:

poslechna věru bych

uletěl v dál

a na tě v myšlení

daleko, hluboko

srdéčko ubohé

pochoval bych.

Kdybysi, rozmilá,

zlá holubice,

chtěla, bych s sokolem

v zápas se dal:

s radostí věru,

před tvými zraky

v krvi se váleje

a v drápech sténaje

dokonal bych.

Ale tys, má milá,

zlá holubice,

nevěrně milého

opustila,

tys ani slovíčko,

slovíčko sladké

na rozžehnání

nedala mu!“ –

Nebyl to holoubek

co takto vrkal:

a byl to mládenec

za čapkou s peřím,

s peřím volavčím,

po boku s nožem

mysliveckým.

Však není daleko

od boku k srdci,

po boku nůž jest

a v srdci žalost:

Hoj! nestůj, mládenče,

v hlubokém lese

o samotě:

aby za rána

vesnické panny

jdoucí na jahody

nestrnuly,

zbodané srdce

nespatřily,

nad tělem ruce

nelomily;

kvítím je lesním

neposypaly,

loveckým nožem

hrobek pod jedlí

nevykopaly,

a tělo bílé

s sbodaným srdcem

nepochovaly

a z modrých očí

na památku mu

nezaplakaly!