Holoubkové.

Vždy jak neděle svítala,

Máti dcerušce zplítala

V rulík prameny zlaté,

Vždy jak neděle svítala,

Máti dcerušku vítala:

Zase očinka zňaté!

Zle ji pokaždé trestala,

Nosit v mysli by přestala

Jezdce, který je v boji;

Posléz popadne matku zlost,

V nové komůrky samotnost

Zazdit dceru se strojí.

Cihly v okénko stavuje,

Žalář výhledu zbavuje,

Na práh pomyká truhly;

Chléb ji dá tam a vody žber,

Šití na léta místo her,

Lampu také a uhlí.

„Seď tu, nezdaro, rok a den,

Až ti z mysli on vyjde ven,

Zde ti láska ta zajdi!“

„„Z mysli nikdy ho nepustím,

Že mě miluje, dobře vím:

Věrnou on mě tu najdi.““

Lítli, vylítli z kotců svých

Holoubkové dva jako sníh

Užit volného dechu;

Vzhůru k nebi se zvedali,

Pak zas dolů si sedali

Na panenčinu střechu.

„Co nám, dívčino, za to dáš?

Okno vyklube zobec náš,

Abys viděla mílka?“

„„Co když jej zde i uvidím,

Avšak nemohu mluvit s ním!““

K tomu najde se chvílka!

Klubou holoubci první noc,

Vynakládají všecku moc

Svými mladými zoby;

V spojky uměle dloubají,

Hrabou, klubou a ďoubají,

Oba do krve robí.

Vápno pade, a cihla dlí,

Dívka slyší a vykle ní,

Podá okno se lomu;

Skokem dívčina z něho ven,

Milý právě se tento den

Vracel od Prahy domů.

Hned si v náruči leželi,

Po té na louku běželi,

Krásné trhali kvítí;

Věnce sobě tam vinuli,

V blahé rozkoši plynuli,

V ráji zdáli se býti.

Matka z komůrky vyhlédá:

Co mi pomohla péče má?

Holub pomoh’ jí z klece!

Co kdy přijede jezdec sám?

Raději mu ji sama dám,

Než ji dobude předce.