HOLUB

Tam starý chrám kde v tiši

věž zvedá do oblak,

ve závratné té výši

za drápek uváz pták.

Tam holub do zdi holé

bil marně křídlem svým,

až někdo z chodců dole

jej zaslech a si všim’.

A roste dav, se množí,

ze všech se sbírá tříd:

„To také tvor je boží,

jej třeba zachránit!“

Ten to, ten ono radí,

a krásné paničky

v zrak tisknou, zříce kradí,

kapesník teničký.

Všech oči pnou se zdola

až k věži s úzkostí.

„Sto korun,“ někdo volá,

„kdo z muk jej vyprostí!“

„Hle, někdo na věž šplhá!“

teď padlo do ticha.

I oko mužů zvlhá,

dav ani nedýchá.

Mžik – věčnost; ticho, steny,

a potlesk teď a šum:

ulétal uvolněný

pták vesel k nebesům.

A dav se valil v třídu,

hled zvedal k blankytu –

ó, srdce, srdce lidu

je plno soucitu!

Na rohu stála žena,

tak bledou, smutnou líc,

jí děcko v loktech sténá,

dlaň k davu vztáhla vstříc.

A dav šel dál a řídne,

zrak toče po báni...

Ó, holoubátko bídné,

ó, kdo tě zachrání?