HOLUB.

U stolu psal jsem a lokal plnými prsy

ranní vzduch sílící,

samoty horské, blažen,

že střásl jsem s beder prach cesty,

a s duše tíseň a starosti břímě.

A jak jsem psal – zas rhytmy!

Po dlouhém čase jsem pozdravil hudbu jich opět!

Div stačilo péro

citů mých bouřlivé směsi, přívalu nálad.

Aj, tu slétl

otevřeným oknem

bílý holub;

slét ke mně do pokoje

a krotce na roh stolu si used’

a moudře

se dlouho na mne díval,

a nepohnul se ani,

a neodletěl,

i když jsem zastavil se v psaní, péro

když odložil jsem, zůstal.

Víc duchu nežli ptáku

byl podoben ten bílý holub,

jen hrdélko měl táhlé, černě proužkované,

však jinak celý bílý

plál, svítil a se leskl

v slunci,

plným jež proudem

ztápělo rozkvetlé řeřichy v okně

i modrých lobelií průhledné, vzdušné zvonky

a házelo v pokoj

kaskady vlnivých kruhů chvějných a zlatých.

Já zamyslil se v dumě

a proti ptáku sedě,

jsem ptal se: „S jakým –

jdeš ke mně vzkazem, ó milý!

Jsi vskutku pták? Či příroda snad sama

tě posílá ke mně,

s pozváním vlídným,

že košaté posud staré má buky,

bych neváhal k ní déle

se vrhnout na prsa její,

na hrázích rybníků

stoleté duby a habry

s hnízd tísní,

s kobercem květů a travin

a vonných metlic

a s bzukem včel a ruchem všeho hmyzu

v tmách snětí,

se spící vlnou dole

a s písněmi ptáků vysoko v modrém jasu

a s tepem svého srdce,

toho velkého, vše jímajícího srdce matky!

Snad tebou mne láká, slibujíc,

že dá mi nahlédnouti

v své taje všecky,

jež odhalit mi stokrát slibovala

v dnech mládí, jako druhdy Alastoru,

že husté odhrne mi větve,

nad stříbrotoky mořských ok a v hloubi

vod ztemnělých a hladkých

že zjeví se mi celá

bez masky, nahá...

Anebo duch jsi, ptáku,

snad jeden z oněch, kteří dávno předešli mne

věčnosti cestou, které jsem rád měl

a kteří rovněž též mne milovali

v těch dobách mládí,

kdy bouřněj bijí srdce

a snadno

kruh přátelství se ocelový spájí

pro celý život!

Snad básníka jsi sbratřeného duše,

jenž po první své odmlčel se písni,

jakoby bál se a tušil,

že potřísnil by záhy smutkem, kalem

běl čistých svojích křídel,

a proto raděj dříve

se ztajil pro vždy pod kamenem hrobu?1)

Či malíře snad, který

se přímo vpil v magický půvab luny,

že maloval jen měsíc,

a jeho svit a šero,

a láskou k němu vznícen

šel odtud, opustil zde mladou, krásnou ženu

i děti své, by spěchal

se zpíjet luny čárem

po cestách záhadných a věčně temných,

zkad návratu víc není?2)

Či duch jsi mistra tonů,

jenž věčných symfonií valné

opustil moře na okamžik jeden,

by pozdravil mne v tichu

mé samoty, a rázem

se vrátil, jak byl v žití

vždy sám a hrdý, v oceán všech zvuků

a v klid své dumy?3)

Či myšlenka jsi posléz,

jež vtělila se letíc

vstříc rhytmu písně mojí?

Ó, postůj, neodletuj!

Buď si, kdo buď, mně sladký

jest bílý jas tvých křídel,

tak čistý, nedotčený,

jak samo Mládí!

Či sám jsi toto Mládí,

jež zakukleno v ptáka

svém na odletu

mne přišlo pozdraviti,

mně říci,

již konec všemu, všemu, všemu,

všem sladkým výbojům,

všem snům a tužbám,

všem Donquixotiadám citů a vášně,

všem titanickým vzdorům,

já odcházím a pro vždy

a za mnou

jde Jeseň! – Dlouho jsi s ní koketoval,

teď ale vskutku

blíž kráčí,

je tady,

buď připraven a hotov!

Či snad jsi jednou z bytostí těch sladkých,

ať žijících či mrtvých,

jež vzplály ke mně láskou,

a věrny zůstaly přes všecky bouře,

to k vůli mé písni,

již dal jsem rád a vždycky?

Či duch jsi nezrozených,

těch, které ještě dlouhou cestou žití

mne najdou? Či jsi herold

snad bílé Smrti? Věř, té nelekám se,

však netoužím též po ní,

neb, jestli třeba stokrát zklamán,

já věřím posud v život

a nechci odstoupiti,

neb sílu, bít se, cítím

v svých ňadrech i v svém láskyplném srdci.

Mlčíš?

Jen snivým hledíš okem

v mé snění?

Nuž, buď si, kdo buď!

Ať duchem jsi či ptákem,

hleď dál tím snivým okem

mně v duši, s tebou idylla jest celá

mé letní samoty a toho světla,

plným proudem

jež stápí řeřichy a lobelie

v mých oknech

i šeď mé skráně v zlato

vlnivé, chvějné,

vlídný ten pozdrav slunce,

jež svítí z očí mé vnučky.

Té jediné, až vejde

svým drobným krůčkem, moh’ bych odpustiti,

že splaší tebe,

že odlétneš zas otevřeným oknem

v jas, zlato, světlo,

živel tvůj pravý!“