Holubi.

Střech plno vždy mně do okna se dívá

a na nich plno holubů si sedne,

jak vynoříš se z okna, už se zvedne

a ulétne ti houfec a se skrývá.

Pak na chvíli se vzduchem ještě kývá

jak chomáč sněhu, potom k řadě jedné

se druhá připne, dokud nevyhlédne

si houfec místo, kde jen poklid bývá.

A zase letí, jestli z podstřeší

snad očí dvé se na ně podívá,

jich na věži se na sta navěší,

že něžné bělo střechu přikrývá –

a tleskni rukou – už se holub ztrácí

a letí jinam – zase za svou prací.