Holubi.

Anselm hojným zobem krmil

četné hejno holubů;

den co den jich něžně hlídal,

rád je houfně sedat vídal

na římsách i na srubu.

Jednou doslech’ tvrdou výtku

pro svůj k ptákům útlý cit;

dělají prý škodu všudy,

zobou zrní, z něhož chudý

moh by skývu chleba mít.

Zarmoutil se zbožný Anselm,

jenž i tváři němé přál,

a tu výtku v mysli choval,

až si záměr vyosnoval

a jej vbrzku vykonal.

Holuby své k zobu svolal,

nasypav jim denní díl;

když pak byli nazobáni,

v neochvějném odhodlání

důrazně k nim promluvil:

„Chce-li vás Bůh tady nechat,

mně to věru bude vděk;

nechce-li, pak beze všeho

po nejvyšší vůli jeho

opusťte můj příbytek!“

S hurtem vzlétli na to slovo

ptáci domu přivyklí;

ještě jako v pozdrav milý

nade dvorcem zakroužili

a pak v dáli zanikli.

Podivil a pokořil se

Anselm nebes pokynu;

holubů svých dlouho želel,

ale že sám Bůh tak velel,

krmil zase chudinu.