HOLUBI.

Miluji holuby bílé i sivé i popelňáky i železňáky barvy rzi.

Miloval jsem je již tehdy, kdy houkali pod naší

střechou a s vrzáním per se snášeli na starou násep

a poklonkoval z nich každý jak rytíř, tanečním

krokem se toče kol děvušky očí tak mírných a cudných. Holubička!

Čistý a milý a rytířský rod, tak srdečných sousedských zvyků!

A tehdy, kdy beze skepse jsem ve hrubých obrysech počínal cítit svět kolem sebe,

líbilo se mi velmi, že národu mému dáváno

jméno tak sladké a dumné: národ holubičí.

Ale pak přišly i časy, kdy s úžasem uzřel jsem všecko.

Vždyť oni ti holubi mí se krvavě rvou mezi sebou –

a ti, kteří po venku si chodí jak nevěsta, jak kavalír každý –

Bože – já tak jsem se styděl, když viděl jsem

nedbalé hnízdo a takové – takové hromady trusu!

A nemoh, nemoh jsem říci, že národ můj není národem holubičím –

Ty však – ó, Hospodáři, který máš v dobrém pořádku svůj rozsáhlý dvůr –

Ty, který úlohu dáváš všemu, co z ruky Tvé vyšlo,

aby ji splnil tvor každý dle typu svého v oekonomii věčna,

Ty jistě klidněj než škarohlíd lidský se díváš i na tu svou drůbež –

Hle – lid jeden tamto pyšný vždy byl a bude i dále,

že jsi ho učinil kohoutem na smetišti světa,

a na sebe sám hrdě myslí, když kostel tvůj pěje:

Gallo canente spes redit – vrací se naděje, když kohout zpívá. –

Proč bych i já v lidu holubičím neměl spokojen býti?

Ne, zas miluji holuby bílé i hnědé i modravé –

křídlatý, šumivý obraz národa svého –

a čekám, že Ty –

kterýž sám nepohrdl jsi holubice tvarem –

mu určení veliké dáš, a že po potopě všech poblouzení

navrátí se holubice navečer,

nesouc ratolest olivovou se zeleným listím.