HOLUBICE.

Šel vojáček z vojny domů,

přišel k dubovému stromu.

Na zelené, na větvici,

uviděl tam holubici.

Holubici, bílé ptáče,

zpívalo, jako když pláče.

„Proč tak zpíváš, holubice,

že mě z toho bolí srdce?

Prsa jako kámen tlačí,

oko slza hoře smáčí?“

„Nejsem já, věř, holubicí,

dušičkou jsem strádající.

Dušičkou jsem tvojí milé,

proměněnou v ptáče bílé.

V lásce jsem ti byla stálá,

věrnost tobě zachovala.

A že's nevracel se z boje –

probodla jsem srdce svoje!

Dvanáct let já čekala jsem,

volala tě ptačím hlasem.

Na dubisku žalovala,

až jsem se tě dočekala.

Mám-li já kdy klidu míti,

musíš ty mě usmrtiti.

Usmrtiti vlastní rukou,

jinak věčnou zhynu mukou.

Až dotluče moje srdce,

zakopej mě na zahrádce.

Na zahrádce, pode hlohem,

to mě smíří s Pánem Bohem!“

Vzal vojáček, vzal ručnici,

střelil bílou holubici.

A když dotlouklo jí srdce,

zakopal ji na zahrádce.

Na zahrádce, pode hlohem –

tak ji smířil s Pánem Bohem.