Holubice.

I stalo se, když přilnul nejvíce

Čech jako národ k Boží pravdě čisté,

mu v službě Husa Pánem vyjevené

i mučedníků krví posvěcené,

že Antikrist jej od ní odváděl

lstí nejprve na sněmu v Basileji

a potom hrubou mocí válečnou,

až spustošením země valila

se zhouba proudem do všech jeho oudů –

ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout

účelnost božích soudů!

Ba stalo se v té době zvrácené,

kdy Čech byl tupen, vražděn, olupován

o svoji víru, drahocenný poklad,

o svého Krista, pro nějž byl i proklat,

že tolik jej, ach tolik miloval,

i stalo se, že velký Comenius,

jenž všemu světu, který tápal v tmách,

věd užitečných přines’ pochodeň,

svou nesměl doma zváti ani hroudu –

ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout

účelnost božích soudů!

A když se loučil s vlastí, dotk’ se rtem

hor jejích věnce, kraje kalicha to,

z něhož jak byl by všechnu hořkost odlil

do živých slov, se za svůj národ modlil,

by Hospodin mu nedal zahynout

a po přejití vichřic časných hněvů

zas jeho věcí vrátil vládu mu...

či měl ten lid tak Bohu oddaný

se znova státi stádem pouhých bloudů? –

ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout

účelnost božích soudů!

Však modlitba ta neumřela již!

Jak holubice přiletěla zpátky

a jako její tvůrce po cizině,

tak byla štvána ve své domovině,

zlý Antikrist ji pronásledoval,

kde aspoň jedno české srdce bilo,

do lesních skrýší, skalních úžlabin,

do sklepů ve dne, do chat za noci

a v každou vnikal jako ve psí boudu –

ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout

účelnost božích soudů!

A žila v srdcích věrných Čechů dál,

kam nepřítel se na ni dostat nemoh’,

a žila ještě, když ten, jenž ji vydech’

a našel soustrast v cizích zemí lidech,

svou velkou duši Pánu poručil

tím srdce vzdechem upřímným jak prostým:

„Ó Bože světla, dejž té milosti,

by moje vlast šla vždycky za tebou,

jak já vždy šel, i nyní za tebou jdu!...“

a nestalo se – kdo by vystihnout

moh’ cesty božích soudů!

A kdykoli se knihy pálily,

neb někde zdařil lup se na kacíře,

ta modlitba vždy k nebes bráně sice

se vznesla vzhůru jako holubice,

kde lkala bijíc na ni křídloma

a prosila, by Bůh ji přijal k sobě,

že nevinně ten dobrý trpí lid,

však vracela se vždycky se steskem

v puch žaláře a do spálenišť čmoudu –

ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout

účelnost božích soudů!

Pak zástupy když opouštěly vlast

nechtíce dáti rvát si řeč ni víru,

ta holubice věrná, rychloletá

s kralickou biblí, s Labyrintem světa

je oblétala smutné na pouti

a u hranic se vznesla k trůnu Boha

a znova lkala, by ji vyslyšel...

však darmo, darmo, a tak sletěvši

zas shlížela se v čerstvé krve proudu...

ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout

účelnost božích soudů!

A minula tak léta běd a hrůz,

a v Čechách bylo jako na hřbitově,

a český národ kacíř zatvrzelý

již vložen v rakev svými nepřátely...

aj holubice znova dala v let

se k nebes báni, znova úpěla,

však znova slétla v spustošenou vlast,

kde všechno, vše se podobalo už

jen velké slavné minulosti troudu...

však proč? ach proč? Kdo moh’ by vystihnout

účelnost božích soudů!

A víko přibit už se strojili...

aj holubice vznesla naposledy

se unavena pracně nad oblohu

a za lid český takto lkala k Bohu:

„Ó Hospodine, čas již nejvyšší!

již na vymření je ta krásná řeč,

v níž dal jsi Husem světu vyjevit

svou milost k němu – račiž slitovat

se nad ubohým... ať s tou útěchou jdu

zpět v náruč tvou... ó dej se obměkčit

v přísnosti svého soudu!“

A vládce světů nad tou modlitbou

se zamysliv ji pustil v bránu ráje,

a holubice jako Noemova

již neletěla Čechů do domova,

i bylo po potopě pohrom zlých

a zaražen stál hrobař nade rakví,

v níž národ český spánek smrti snil...

a ponenáhlu vcházel život zas

do jeho chladných tuhnoucích již oudů –

však proč? ó proč? – kdo moh’ by vystihnout

účelnost božích soudů!