Holubice.

Noc byla sladká vánoční

a chrám byl plný věřících;

mši půlnoční pěl mladý kněz,

jenž na duši měl černý hřích.

Když proměněnou hostii

a po ní svatou pozdvih’ krev,

tu na oltáři s úžasem

shléd’ holubice bílé zjev.

Ta vypila krev z kalichu

a tělo Páně chytla v zob,

a než svou mysl sebral kněz,

již dávno znikla beze stop.

Kněz obřad svatý konal dál

a tušil, že to Boží trest,

a teskně, temně, nesměle

vzpěl posléz Ite missa est.

Mši druhou sloužil za jitra

a velikou se bázní třás’

a holubice svatou krev

i hostii mu vzala zas.

Mši třetí hodu Božího

když konal v hrozném napětí,

krev s hostií mu odnesla

ta holubice po třetí.

Byl zdrcen kněz a k sobě děl:

„Hřích spravedlivě trestá Pán;

snad nikdy hoden nebudu,

by v pokrm rajský byl mi dán.“

Než srdce nabyv k opatu

šel v starobylý monastýr

a nitro své mu odhalil,

by zjednal duši sladký mír.

Dav rozhřešení opat řek’:

„Jsi zbaven hříchu břemene;

ó, bedlivě si nyní hleď

své duše nad sníh zbělené!

Svou utuž víru, naději

a v lásce Pánu znova stůj

a za tu trojí marnou mši

co nejdřív novou obětuj!“

Jak tichým deštěm zprahlý květ

tím vlídným slovem osvěžen

kněz uposlech’ a v nadšení

mši obětoval druhý den.

Když pozdvih’ svaté způsoby,

v nichž tajemně Pán milý skryt,

jak na hod Boží v trojí mši

již holubice nezahlíd’.

Než v okamžiku blahostném,

kdy přijat svého Pána měl,

zas na oltáři kmitla se

jak napadlého sněhu běl.

Tři hostie mu vrátila

v hod Boží ve mších odňaté

a v kalich vlila z hrdélka

tři doušky krve přesvaté.

I přijal blahem rozechvěn

kněz tělo Páně, svatou krev

a pevně věřil, nadobro

že usmířen jest Boží hněv.

A zas byl svůj a duchem rost’

a viděl nové štěstí kvést

a vděčně, vroucně, slavnostně

vzpěl posléz Ite missa est.