Holubičko!

Tak nade mnou, ó Holubičko,

svá křídla prostři bílá,

tak přes můj život, co mi zbývá,

svou zář liň do mých cest

jak rosu dešti s křidel, co tu zprahlo jest,

ať milostí tvou pookřívá.

Buď hvězdou tříkrálovou chodci,

jenž toužil v srdce zmatku

dni, noci po nebeské zvěsti;

můj bludný krok jde za Tebou

tak důvěrně a celou duši svou

tou nadějí zas cítím kvésti.

Je mořem svět, můj život v něm je lodí,

Tvá záře bílou plachtou zachytla se na ní;

jak milostí se Tvojí vzdula,

je překonán už mrtvý bod

a z bolestných všech nepohod

teď loď má za Tebou se hnula.

A minulost se ztrácí za ní

jak vyhnanství břeh strastiplný;

jest nedaleko zaslíbená země,

zřít na obzoru skvoucí pruh,

v mém srdci hnul se kompas sladkých tuch

a věčna mír – se prostřel ve mně.