Homérova Iliada. Píseň první.

Zpívej o zhoubném, ó bohyně, hněvu Achylle

Pelejevic, an natropil bíd na tisýce Achejským;

Přemnoho nazprovodiv y duší s světa, k Orku je zaslal,

Hrdin znamenitých, jichž podal mrtviny v kořist

Ptactvu vůkol a psům: tak Zevsova stala se vůle:

Od té chvíle, co ztropili svár a se svadili nejprv

Atřejevic slavný, král vojsk, a Pelevic božský.

Kdož z Bohů těch dvou k tak zhoubné popudil vádě?

Létin a Zevsův syn: ten zlobě se velmi na krále,

Pustil záhubivý mor v vojsko; y hynuly lidstva.

Protože v pohanění veliké dal Chříseše kněze

Atřevic: tenť k rychlým to lodím se zabral Achejským,

Roztomilou chtěje vyhostit dceř, nesa výplatu valnou,

V svých y rukou maje vínek Apollina, dalekostřelce,

O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských,

Předně a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý:

Atřevicy a jasnobotí vy ostatně Řecy,

Dejtežiž vám Bohové, jichž byt jest na nebi, město

Zbořiti Pryamovo, a domů se vrátiti šťastně:

Toliko dceř mně vraťte milou, tuto výplatu vezmouc,

Slušně y ctíc syna Zevsova, dalekostřelce Apolla.

Tehdyť řeč tuto veškeren zbor ticho schválil Achejských,

Kněz že ctíti se má, a stkvostná výplata vzýti:

Toliko Atřejevic Agamemnon v mysli se zdurdil;

Zhaniv odpravil jej, a přísně mu zahrozyv pravil:

Starče, ať já u dutých tu lodí nepostíhnu tě více

Meškajícýho se teď, buď sem se zas vracujícýho;

Možno, že vínek a berle boží ti prospěje málo.

Nevyhostím ji dřív, až v mém domě v Argoši sejde

Věkem, a tam jsouc daleko od své vzdálena vlasti,

Bude mi příst a tkát, a stlát lože, líhat y semnou.

Pryč mi se kliď, a nepopuzuj mne, bys zdráv jsa, se vrátil.

Dopověděl; y lekl se kmeť a poslechl slova.

Nic ani neck, pryč po břehu šel moře mnohohučného.

Stranou pak jda sám jediný kmeť o mnoho vzýval

Fébosa krále, co z krásnovlasé se narodil Léty:

Stříbrnolučče mě slyš, an Chříš ostříhaje chráníš,

Kyl y utěšených, a mocně y Tenedy vládneš,

Smínteji! jestli sem chrám ti milý kdy ozdobil věncy,

Jestliže sem býků a koz kdy kejty ti tučné

Pálil a obětoval, tuto mou teď vyslyšiž žádost:

Za slze mé Danaům se odplať střelami svými!

Tak děl modle se kněz; y slyšel ho Fébos Apollo:

Srdcem rozhněvaným s chlumů on sstoupil Olímpských;

Na ramenou mu luk a toul všudy zavřený vůkol:

Zavzněly vždy střely na ramenou se hněvajícýho,

Jak se pokroče hnul: y šel jsa podoben nocy.

Posadiv pak opodál se lodí šíp vystřelil ostrý:

Zavzněl stříbrný luk, až strašně se rozlehl břinkot.

Nejprv rychlonohé jen psy a mezky porážel.

Pak ale do samičkých Danaů své zaměřil šípy

Smrtedlné: y hořely zhusta hranice mrtvých.

Po devět dní skrz vojsko boží se vztěkaly šípy,

Desátý ale den lid na sněm svolal Achylles;

Dalatě běloruká mu to na mysl bohyně Héra,

Svých litujíc Danaů, jež viděla stádně promírat.

Když pak všickni se sešli, a v sněm se sebrali hlučný,

Povstav rychlonohý v tato promluvil slova Achylles:

Atřevicy, mně se zdá, že domů se vraceti budem,

Zas po mořích bloudíc, jen jestliže znikneme smrti.

Poněvadž válka hubí a mor až hrůza Achejské.

Medležiž, ptejme se buď hadačů, nebo někoho z kněžstva,

Buď snů vykladačů (snyť sám Zevs často posýlá):

Nechť vyloží, proč tak se rozhněval Fébos Apollo.

Jestliže pro sliby nesplněné, či pro hekatombu:

Či snad oběti dobrolibou se ukrotě vůní

Tučných jehňat a koz, mor od nás zahnati ráčí?

Dohovořiv sy sedl. Y vstal teď s stolice Kalchas

Testořevic, muž z ptakozorů všech nejumělejší,

Jenž vše znal, co se děje, a vše, co se dálo a stane;

Jenž an k Tróji lodí vznešeným byl vůdcem Achejských

Pro prorocký svůj duch, jímž poctil ho Fébos Apollo.

Ten, chtě dobře jim raditi, vstal a promluvil takto:

Pelevicy, ty Zevsumilý! mně zjeviti kážeš

Záhubivý hněv vládaře, dalekostřelce Apolla?

Ten ti oznámím já: ale slib mi a přísahu učiň,

Že milerád mne chceš y slovy y rukama chránit?

Mnímť, že k hněvu se muž popudí, an vysoce vládne

Argoši všemi; y poslušen jest všech zbor ho Achývů.

Strašnějšíť jest král, když na nižšího se hněvá;

Jestli mu snad v samičký ten, když se urazyl, den hned

Žluč nekypí kyselá, vřeť v prsých tajně mu záští,

Až se vyleje ven: y mluv tedy, chcešli mě chránit?

Odpověděv na to rychlonohý mu pravil Achylles:

Nic se nebůj, a směle, co víš, to prorokuj věšťče.

Slibujiť – na to mi Zevsu milý buď svědkem Apollo,

Jehož soudy boží ty modle se zvěstuješ Řekům –

Žádný, co budu živ, a zřít budu na zemi světlo,

Věř mi, nemá u dutých se lodí tebe násylně tknouti

Ze všech Achejských: ne, y byťs Agamemnona řekl,

An honosý se, že v vojště je zevšech nejmohutnější.

Zbezpečiv znamenitý se nyní tak promluvil věštěc:

Nikoli pro sliby nesplněné, ani pro hekatombu,

Nýbrž pro kněze má on zlost, jejž Atřevic zhaněl,

Nechtěje ani mu vydati dceř, ani výplaty vzýti.

Protožť dal a ještěť y dá žele dalekostřelec:

Anižť neuleví jeho dřív ruce od moru zlého,

Černooká dokavád se nedá otcy dívka milému,

Darmo se nevyhostí, a s ní se setina svatá

Nepošle do Chřiš: tím snad pohne a upokojí se.

Propověděv to tak sy sedl. Y vzhůru se vzchopil

Hrdina Atřejevic Agamemnon, širokovládce,

Zarmoucen: y strašně se žluč jemu rozlila černá

Okolo srdce, a jasně co blesk se mu jiskřilo z očí.

Na věšťce dřív se zaškarediv, naň promluvil takto:

Zlejvěšťče! nikdýs neřekl mně nic utěšeného,

Slovems nezjevil nic dobrého, nic nesplnil nikdý.

A teď prorokujíc mezy Řeky zjevně tu hlásáš,

Hoře a žel že nám sesýlá dalekostřelec,

Protože prej sem já dar drahý za dceru kněze

Chříseše nechtěl vzýt; a tuto že raději žádám

Doma ji mít, jíž víc než Klitemnestry sy vážím,

Již sem pannu sy za ženu vzal; onna nikoli horší

Není té, patř na vtip a vzrůst, a krásu y dílo,

Předceť však chcy zpátky ji dát, tak zdáli se lépe.

Raději chcy, by se zachoval lid, než v zkázu ubíhal.

Hned ale strojte vy dar mi jiný, bych nebyl z Achejských

Bez daru sám jediný: což jistě by nebylo slušné.

Nebť to všickni vidíte, že dar se jinam ubírá.

Rychlonohý na to pak božský mu pravil Achylles:

Vysoce slavný Atřevicy, z všech nejlakomější;

Kdož ti mají dar dát veliké ctné mysli Achejští?

Vždyť nevíme, by pospolitý byl sklad kdesy složen:

Nebť co se pobrala z měst, již rozbitovala se kořist:

Neníť slušno, by lid ji poznovu v hromadu snášel.

Ty ale bohu ji pošli a věř: že my věrně Achejští

Troj- y čtvernásob tvou vynahradíme ti ztrátu;

Až jedenkrát nám dá Zevs pevnou zbořiti Troji.

Odpovídaje král Agamemnon takto mu pravil:

Ne tak, ačs zmužilý, podobný bohu, Pelejevicy,

Kuj lest v mysli! y nepřelstíš ani nenavedeš mne.

Chcešli, bys sám měl dar, a jábych svého jsa zbaven,

Zůstal na holičkách? tu zpět mi dáti poroučíš?

Dám! – jen darli dají veliké mi mysli Achejští.

Pakliže však nedají, y já sám jistě sy vezmu

Tvůj, buď Ajasa dar, buď Ulisa přijda uchvátím.

Ba hořká věru pohne se žluč tomu, k komuto půjdu.

Však ale o tom víc svým časem pohovoříme.

Nuž tedy, na široké moře teď loď vtrhněme černou,

Veslářů vyberouc schopných, a setinu na ni

Naložme, k tomu y krásnohubou Chřisejidu do ní

Vpravme: a tam vůdce lodí buď někdosy z vévod,

Buďtože Ajas, buď Idomén, buď Ulises božský;

Buďto Achylle, ty sám, muži zevšech nejstrašlivější,

Obětujíc, bys ukojil nám zase dalekostřelce.

Rychlonohý naň zaškarediv se pravil Achylles:

O ty nestydem oblečený, ty hamoni zyštný!

Jakž tě má milerád kdo poslušen býti z Achejských,

Do boje jít jen krok, neb s mužmi se statně potýkat?

Nepřišel jsem sem já, s Trojskýmibych sudlicolomcy

Bojoval, byv jimi uražen; jsouť oni bez viny ke mně.

Nebť oni mých ni volů ni koní mně nejali nikdý:

Aniže pak nikdý mně v plodné Ftíi a lidné

Nedali v plen osení: vysokých tam přemnoho stinných

Hor mezy námi leží, a též moře dalekohučné.

Alebrž tobě, ó vostudo, bys se radoval, k vůli

Táhli sme sem, cti chtíc Menelaovy mstíti, y té tvé,

Psýoko, nad Trojskými: než na to ty zhola nic nedbáš:

Ještě mi vyhrožuješ, že mi sám můj dárek uchvátíš,

Ten krvavý můj pot, jejž ve mzdu mi dali Achejští?

Tvému se můj nikdá nerovná dar, kdykoli v Trojsku

Lidné vybojujíc zmužilí Řecy město vyvrátí.

Tam kde boj co nejtouž hřmí, nejvíce se práce

Dostane mým vždy rukoum; k dělení však přijdeli, tuť ty

Větší máš vždy o mnoho dar; já s málem jen zavděk

Přijav k loďstvu se vracuji zpět, jsa od boje umdlen.

Než teď do Ftíe jdu: jeť mnohem užitečnější

S zakřivenými domů zas loďmi se bráti: než myslím

Za to, že jsem pohanín, ty málo tu nabudeš statků.

Na to mu dí král vojsk Agamemnon, širokovládce:

Prchni sy, když se ti chce! tebe já se nebudu prosyt,

Pro mne bys zůstal: y mámť tu jiných k své pomocy hrdin,

Jenž mne ctíti budou; a zvlášť Zevs Ochraňovatel.

Z králů Zevsem vyživenýchs mi nejprotivnější.

Libovals vždy jen vádu a svár, a rozbroj a půtky.

Jestliže jsy zmužilý, totě Bůh, co ti udělil sýly.

Plav se svými lodími domů, plav s dráby se svými,

Kraluj Mirmidonům! tebe já zhola nic sy nevšímám,

Durdi se, jakkoli chceš, nedbám: ba k tomu ti hrozým:

Poněvadž mně bere pryč Chřísejidu Fébos Apollo,

Na svých já mu ji pošli lodích, svých po tovaryších;

Pak ale v tvůj se zabera stan, Břisejidu sličnou

Sám, spanilý tvůj dar, ti vezmu, bys očitě poznal,

Oč mohu víc než ty: a jiný by zhroze se chránil

Chvastati, že je mi roveň, a chtít se mi zprotivovati.

Tak děl. Velmi se Pelejevic roznáhlil, a srdcem

V svých huňatých prsých to dvé rozmejšleje zmítal:

Rychleli v chvíli tu má, meč vydobyv od boku ostrý,

Odstranit všech tu Řeků, a proklati Atřejevice;

Hněv čili ukojit svůj, a vztek duše v uzdu pojíti.

To když zmítaje rozvažoval v své mysli, a již již

Vytahoval veliký meč z pošvy; tu s nebes Aténa

Sstoupila: běloruká ji poslala bohyně Héra,

Ze srdce je milujíc oba, o oba péči vedoucy.

Sstoupila v zad, se Achylle chopí jeho za vlasy hnědé,

Jemu se jen zjevujíc; z jiných ji neviděl nikdo.

V tom tu užás se Achyll; a zpět se obrátil a poznal

Pallad-Aténu; a zřel, an jí oči strašlivě svítí.

Pojmenovav ji pak, dí k ní slovy rychloletými:

Proč pak přišla sy sem dcero ctná hromovládce Perúna?

Či bys viděla pych Agamemnona Atřejevice?

Však ale tobě to dím, a mním, že to v skutku se stane;

Pro hanebný svůj pych na krátce že o život přijde.

Syvooká hned zas na to dí jemu bohyně Pallas:

Ukojit hněv tvůj, dášli sy říct, sem sstoupila s nebe.

Poslala běloruká mne bohyně Héra s Olímpu,

Ze srdce vás milujíc oba, o oba péči vedoucy.

Medle, ty rozbroje nech, ani pak meče z pošvy netáhni,

Slovami však se hašteř a vaď, jak tobě se líbí.

Neb ti slibuji já, a věz, že v skutku se splní.

V čas trojnásob jistě darů se ti dostane stkvostných

Pro toto pohanění; jen zdrž se a poslechni slov mých.

Načež rychlonohý zas hrdina pravil Achylles:

Vašich, bohyně, slov jest slušno uposlechnouti,

Jakkoli srdce mi vře a kypí; než takto je lépe.

Poslušen kdo je bohů, toho zas oni vyslyšet ráčí.

Děl, a rukou zmužilou pak v stříbrné udeřil jilce,

Vtasyl zpět veliký meč v pošvu, jsa poslušen hned slov

Palladiných. Ona pak brala zpět se vzhůru k Olímpu,

K sýdlu bohů věčných, na palác hromovládce Perúna.

Pelevic, v němž žluč ještě kypí, obrátě se rychle

Poznovu zas Agamemnonu dí slovy přepotupnými:

Vinoduse, ty s pohledem psým a jelena srdcem;

Nikdýs ani se ozbrojovat k boji zároveň s vojskem,

Aniže v zálohy choditi kdy s předními z Achejských

V srdcy se neopovážil: toť zdá smrt tobě se býti.

Mnohem lépeji jest po šírém vojště Achejském

Loupiti všech z darů, kdož smí ti učinit odpor.

Králi lidojedný! nebť vládneš nad ničemníky:

Sycbys, Atřevicy, víc nikoho pohanět nesměl.

Než to ti dím, velikou na to též y přísahu skládám,

Skrz žezl ten, an nevyrazý ni listu ni větve

Nikdý víc, na horách jak peň svůj ostavil jednou.

Aniže nebude pučiti víc, co mu železo vůkol

Sloupalo kůru a list; a nyní pak Šlechta Achejská

V svých pravicých ho nosý, ti Sudí, jimž Zákony svěřil

Zevs mocný; toť za velikou ti přísahu budiž!

Věz, bude všem se Řekům po Achyllovi stejskati někdy,

Ty však jakkoli žel budeš mít, jim nebudeš mocy

Prospěti; když se budou valem káceti od mužobijce

Hektora, mrouce: ty pak se hrýzt budeš, škřipěje vztekem,

Že nebyl od tebe ctěn z Řeků všech nejzmužilejší.

Tak děl Pelejevic, a pohodil o zemi žezlem

Ozdobeným hřeby ze zlata, pak sy mrzutě sednul.

Naproti zůří Atřejevic. Tu vzhůru se vzchopil

Nestor libořečný, z Pil řečník vysoce moudrý,

Od jehož ust vážných řeč nad med plynula sladší.

Pokolení dvojí mu lidí již minula léta,

Jenž před tím se zrodili s ním, a zároveň žili

V přeblažených to Pilích, a nyní věk kraloval třetí.

Ten moudrý dal slyšeti hlas, a řečňoval řkoucý:

Nastojte! jak veliký se valí žel na zem Achejskou.

Plésati jistě budou, Přijam y Přiamovicy,

V srdcyť y obveselí vše obyvatelstvo se v Troji,

Když dozví se o Vás, jak vespolek zle se vadíte,

Vy, Řeky jenž předčíte radou, předčíte y v válce.

Však ale dejte sy říct: oba jste mne o mnoho mladší.

S sylnějšími sem já, než vy jste, před časy mužmi

Tovaryšíval, a ani pak mnou nezhrzeli nikdý.

Neviděl sem, ani neuvidím víc na světě mužů,

Jakž byl Piřitoos, a Dryas, národů vůdce,

Kenevs, Exadyos, Polifém též hrdina božský,

Anebo Tésej Egrovic, jsa podoben bohu.

Jisto, ti na zemi z všech to lidí byli nejzmužilejší.

Nejudatnější jsouc se bívali s nejudatnější

Horačinou, s Kentaury, a v půtce je shladili strašné.

S těmito já sem tovaryšíval, z Pilska se vybrav,

Zdaleka, z krajiny Ap: sami nebť mne vyzývali často.

Bojoval sem, jak sem koli moh: ale teďby netroufal

Nikdo, co na zemi jesti lidí, se potýkati s nimi;

Předc oni však radu slýchali mou, a poslouchali slov mých.

Pročež y vy poslechněte; lépe je uposlechnouti.

Ani ty, jak velikýs koli, tomuto děvčete nebeř,

Nýbrž nech ať má, co mu v dar dali syni Achejští;

Ani ty, Pelevicy, se nechtěj protivit králi.

Nikdýť cti podobné jako tento tu nedošel žádný

Žezlonesoucý král, jejž sám Zevs oslavit ráčil.

Jsyli ty sylnější, a toběli bohyně matkou,

Tento tu zas jest mocnější, neb šířeji vládne.

Hněv tedy svůj Agamemnone skroť; já prosyt Achylle

Sám budu, hněv by ukojil svůj: jeho sýla a statnost

Za velikou jest hráz všem v líté válce Achejským.

Tak děl Nestor. A na to mu zas vece král Agamemnon:

Moudře a právě sy propověděl, o starče, cos mluvil;

Však ale tento tu muž se vždy nadevšecky vypíná,

Všem chce poroučet a rozkazovat, a všechněmi vládnout,

Všem y předpisovat, nač sotva sy navede koho.

Jestliže sou zmužilým bohové jej stvořili věční,

Zdaliže proto mu dovolují, by tupil a haněl?

Skočiv do řeči odvece zas jemu Pelevic božský:

V skutku padouch ničemný bych musyl a bázlivec slouti,

Kdybych všemu se měl ti podati, cokoli řekneš.

Kaž sy jiným, co chceš; mně však poroučeti nechtěj;

Nebť se mi zdá, tebe já že snadbych málo poslouchal.

Jedno ti ještě povím, a to slož vnitř hluboce v srdcy:

Nechcy rukou pro dívčicy válčiti, aniže s tebou,

Aniže s kýmkolivěk; co mi dáno, zas odcyzujete.

Co ale mám u lodí černých, z toho, proti mé vůli,

Ze všeho neopovaž se, bys odnesl chlípě, uchvátiv.

Nuž jdi, pokus se, jestli ti chuť, by viděli všickni,

Po špičatém ti kopí jak krev hned poteče černá.

Poškorpivše se tak ti dva slovy urputilými,

K posledu vstali a sněm při lodích rozpustili Řeckých.

Pelejevic k stanům, k řadnému se loďstvu ubíral

S Patroklem Menecovic, a s svýmiť y tovaryšími.

Atřejevic ale dal loď rychlou na moře vtrhnout,

Vybrav dvadceti veslářů, bohu setinu svatou

Uvedl tam, k tomu též Chřisejidu spanilotvářnou

Kázal vésti do ní; za vůdce byl Ulises moudrý.

Všedši ti v loď, pak po tekutých se plavili cestách.

Teď ale Atřejevic všemu vojsku se čistiti kázal.

Posvětivše se pak, a neřád vše do moře vrhše,

Setiny dokonalé Apollinu obětovali

Koz a volů, všudy po pomoří moře neploditého.

Dýmem pak se točíc k nebesům se valila smáha.

Konaly tak u vojště se oběti. Však Agamemnon

Dobře sy pamatoval, čím v svádě byl hrozyl Achylli.

Taltibia a Evrybate dav zavolat, dí jim,

Jenž byli dvá snažní jeho sluzy a provolavači:

Rychle muží! jděte do stanu Pelejevice, a vezmouc

Za ruku veďte mi sem Břisejidu spanilotvářnou.

Pakliže jí nevydá, věru já že s víceji přijda

Vezmu ji sám, což ještě ho víc bude čpíti a hnísti.

Tak řek vypravil je, jim zpurně a přísně nařídiv.

Než oni neradi šli pomořím moře neploditého,

Až se dostali k Mirmidonům, k jích loďstvu a stanům.

Jej ale našli, an v stánku sedí a u lodi černé;

Aniže pak se zaradoval je zhlídna Achylles.

Ti se užásli, a zpět, ostejchavě krále se štítíc,

Stáli, a promluvit naň sy netroufali, nebo se ho optat.

On ale, sám to znamenajíc v své mysli, jim pravil:

Vítám vás, hlásní, vy poslí Zevsa y lidí!

Poďte sem blíž! vy bez viny jste, než jen Agamemnon,

On, jenž vás pro dívčicy sem Břisejidu poslal.

Nuž tedy, roztomilý jdi Patrokle, vyvediž dívku,

Těm ji vydej, ať pryč ji vedou: než buďte mi svědky

Před bohy na nebesých a před lidmi smrtedlnými,

Přede y svířepivým tím králem. Jestli Achejští

Potřebovat mne někdy budou, bych hájil od zkázy

Zhoubné jich. Ten nesmyslník k své záhubě zůří,

Nehledě na to, co jest, ni co můž přijíti budoucně,

K prospěchu jak u lodí by válčiti mohli Achejští.

Tak děl. Patrokl však jsa poslušen přítele ctného,

Vyvedl ze stanu ven Břísejidu spanilotvářnou,

Dalť ji jim. Ti ubírali zpět k lodím se Achejským,

Nerada šla spolu pryč s nimi dívčice; ale Achylles

Slzeje, hned sedl zvlášť, se odstraniv od tovaryšů,

Na vysoký moře břeh, a tam hledě do vody černé,

Prosyl o mnoho matky milé, ruce od sebe prostřev:

Máti milá! když na maličkýs mne zrodila věk jen,

Mělť tedy mně propůjčiti cti na tu chvíli Olímpský

Vysoko hřímatel Zevs! ale on mne zhola nic nectil.

Neb mne Atřejevic Agamemnon, širokovládce,

Pohaněl; máť můj dar, mně vzav a sám ho uchvátiv.

Tak on slzeje děl: Velebná jej slyšela máti,

U šedivého sedíc otce starce v hlubině mořské.

Rychle vyploula, co mhla; se ven z moře vymkši syvého,

Sedne sy k němu, a jej jmenujíc, dí k slzejícýmu:

Dítě milé! proč pláčeš? a proč v svém srdcy se rmoutíš?

Mluv a netaj, bych věděla já, co tě hněte a trápí.

Rychlonohý jí dí na to těžce sy vzdychna Achylles:

Matko, ty víš: nač mám, ana víš vše, povídati tobě?

K Tébám přijeli sme, k svatým zdem Ejecyonským,

Vzavše pak vydrali hrad, všelikou sme snesše y kořist,

Řádem náležitým mezy nás sme ji rozbitovali.

Atřevicy dali sme Chřisejidu spanilotvářnou.

Hned na to Chříseš bral, kněz dalekostřelce Apolla,

K rychloletým se lodím Achejských mědioděnců,

Svou by vyplatil dceř, velikou nesa výplatu velmi,

V svých y rukou maje vínek Apollina dalekostřelce

O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských

Snažně, a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý.

Prosbu tu jest hned veškeren zbor syce schválil Achejských,

Kněz žeby ctíti se měl, a stkvostná výplata vzýti:

Toliko jen Agamemnonu nic se nelíbila řeč ta,

Zhaněv zapudil jej, a ještě mu pohrozyl zpurně.

Rozhněvav kmeť se odešel pryč; ale Fébos Apollo,

Jemuže kmeť byl míl, jej vyslyšel vzývajícýho.

Zhoubný vystřelil šíp mezy lid: tu národy valem

Mrouce se kácely hned; po šírém vojště Achejském

Různo lítaly šípy boží. Až vyložil věštěc

Dobřevědoucý nám hněv mstícý dalekostřelce.

Já sem hned první radu dal, by se smířili s bohem.

Rozkatil však se Atřejevic, a vzhůru se vzchopiv,

Slovy mi vyhrožoval, ježť již y vykonal skutkem.

Černoocý na lodích rychlých teď do Chřiš Achejští

Dívčicy zpátky vezou, dary pro panovníka nesouce:

Mně ale právě nyní vzali ze stanu provolavači

Dívčicy Břiseovic, od synů ana dána Achejských.

Ty ale, máti milá, jsyli s to, synu spomozyž svému.

Beř se v Olímp, a Zevsa požádej, jestli sy někdy

Jej potěšíc buď slovy neb skutky ho obveselila.

Slýchal sem tě, se honosyt v otcovu často palácu,

Z bezsmrtných že Ty jediná od sháněče mračen

Zevsa sy strast odvrátila zlou: když spikše se chtěli

Svázati jej druzý bozy mnohovrchého Olímpu:

Héra, a Poseydon a zbrojná Pallas Aténa.

Jak mile tys však přišla, y pouts hned sprostila Zevsa,

Povolajíc v vysoký to Olímp storukého syláka,

Jejž bozy Bryareem jmenují, ale smrtedlnícy

Egeonem: většíť má sýlu než sám jeho otec.

Ten dle Zevsa sy sed, z své zpurné těše se slávy.

Zbor tu bohů se užás, ani více ho svázati nesměl.

To jemu připomenouc, k kolenům sednoucy se přiviň,

Poněkud svou pomocý Trojanům by přispěti ráčil,

Ráčil on až k ležením, a až k moři honit Achývy

Potepané až dost; by krále sy užili všickni.

Ať čije sám vinu svou Agamemnon, širokovládce,

Od něho ctěn z Řeků že nebyl nejzmužilejší.

Na to mu slze lejíc zas odpověděla Tétis:

Ach, synu můj! nač zrodila sem tě a kojila k bídě?

O kyž bys u lodí bez slz a bez hany seděl;

Když čas tvého žití jest krátký, velmi kraťounký,

Bídný máš teď být, a se světa záhy sejíti!

Protož zrodila sem v palácu tě k osudu zlému.

Však bych zjevila řeč tuto Zevsovi hromolibnému,

V posněžený se Olímp sama zaberu, dáli sy řícy.

Ty ale zde mezy tím u lodí sedě rychloplynoucých,

Na Řeky zlob se, a zdržuj od všelikého se boje.

Ku pobožnýmť Zevs Etiopům jel do Okeánu

Na hody včera; a zbor se bohů s ním vypravil vešken.

Dvanáctý ale den zas zpátky k Olímpu se vrátí,

Tehdy y já k stkvostnému vydám se Zevsa palácu,

A padnoucy mu ke kolenoum, že pohnu ho, doufám.

Řekši to tak, se ubrala pryč, jeho pozanechavši

Pro ženu pěkněopásanou tuze rozhněvaného,

Již mu křivě mocý byli odňali. Ulises ale

Šťastně se doplavil Chřiš v veselí, veza setinu svatou.

Když pak v přehluboký marynáři ti vtrhnuli přístav,

Spustili plachty, a řádně je v loď byli složili černou;

Stežeň y po provazých, jej sňavše, vložili v schránku

Spěšně, a vesly lodí sou vehnali na stanoviště,

Kotvice vmetali v moře, a loď přihejnili lany:

Rychle vystoupili na pomoří, veselíce se velmi;

Setinu vyvedli na Apollinu dalekostřelcy.

Vyšlať y pak Chřisejida ven z lodí rychleplynoucý.

Tu k oltáři y hned veda Ulises velikomoudrý,

Otcy milému ji dav do rukou tak promluvil k němu:

Chříseši, vypravil mne sem národů král Agamemnon,

Bych ti přivedl dceř, a Apollinu setinu svatou

Za Řeky obětoval; by Bůh se smířiti ráčil,

Jenž teď přebolestnou Argívům způsobil žalost.

Pověděv tak, do rukou mu ji dal. Vzav plésaje vítal

Dceru milou. Řecy stavěli hned bohu vůkol oltáře,

Udělaného až mílo, pořádkem setinu stkvostnou.

Umyli pak ruce své, a vyňali k oběti pražmu.

Chříseš kněz se nyní, ruce sepiav, hlasytě modlil:

Stříbrnolučče mě slyš, an Chřiš ostříhaje chráníš,

Kyl y posvátných, a mocně y Tenedy vládneš.

Jako sy mne před tím již vyslyšel vzývajícýho;

Ctils mne dost, kdyžs velice již lid zhubil Achejský:

Tak y nyní tuto mou rač vyslyšet prosbu horoucý:

Od ležení Řeckých rač mor již zahnati zhoubný.

Tak děl, modle se kněz. Y slyšel ho Fébos Apollo.

Pomodlivše se pak, a když potrousyli pražmou,

Krky jim dřív zakroutili zpět, a zařízli, a stáhli

Kůže, a stehna odsekaná taky přikryli stejně,

Z stran obojích, a jiných syrových na ně nakladli kousků:

Na polenách to nyní kmeť pálil a zkropoval vínem

Černým: jej obstoupili jinoši s pětirožníky.

Napotom spálivše stehna, a též drobu pookusyvše,

Ostatek rozdrobnivše, co zbyl, a na rožeň vpichše,

Šetrně pekli, a napotom vše zase svundali dolů.

Odpočinuvše od díla, a vše k kvasu přihotovivše,

Kvasyli; hojně sy povolujíc, čeho ráčilo srdce.

Napotom když byli jídla, pití upokojili žádost,

Věnčíc do kalichů pacholátka nalívali vína,

Dokola všem načnouce plné rozdávali číše.

Tak boha den celičký až k večeru krotili zpěvem,

Písně pějíc veselé kvetoucý mládency Řečtí,

Dalekostřelce slavíc: on slyše to v srdcy se těšil.

Pak když zapadlo slunce, a tma zemi přikryla noční,

Odpočinouti sy chtíc, k lapačům spat brali se lodním.

Jak ale růžovitá se okázala dennice jitřní,

Vstavše plavili zpět k šírému se vojsku Achývů,

Vítr jim pohodlný dal dalekostřelec Apollo;

Stežeň vztýčili pak, a bílé rozpiali plachty:

Vítr plachtu nafouk střední, a okolo spodku

Rychloleté pěníc se lodí vlny ječely černé.

Spěšně letícy lodí tekutou se ubírala cestou.

Jak mile dostali zpět k šírému se vojsku Achejských,

Černou na sucho loď hned ven lany vtáhli na násep

Na vysokou, a na ližinách ji vstavili dlouhých,

Sami se po stáncých a lodích rozptýlili různo.

Hrdina rychlonohý však Achyll, syn Peleje božský,

Spěšnoletých u lodí sedě, zlost maje, stále se hněval.

Nechodil víc jako prv mezy hrdiny do rady čestné,

Aniže do boje víc; ale v srdcy se rmoutil a trápil,

Jsa tam sám; jemu hlukotu jen se chtělo a bitvy.

Jak ale dvanáctá již na nebi dennice vzešla,

Vraceli zas bohové věční se zpátky k Olímpu.

Všickni vesměs, a napřed Zevs. Však nezapomněla

Tétis, oč žádal syn ji její – z vln vymkši se mořských,

Ráno se hned k velikým nebesům brala přímo k Olímpu:

Nalezla od neban zvlášť pro se hřmitele Zevsa sedíce

Na špičatém nejvejš chlumu mnohovrchého Olímpu.

Před něj sedši, levou se rukou jeho chopila kolen,

A pravicý, se líchometíc, jej za bradu vzavši,

Pravila tak, prosýc a koříc se, k Zevsovi králi:

Zevse, o můj otče, slovyli sem neb skutky ti někdy

Prospěla na nebesých, rač mou teď vyslyšet žádost:

Syna mi cti! kratšího nemáť věku na světě žádný

Z smrtedlných, co žijí: však národů král Agamemnon

Pohaněl jej; a nyníť dar má jeho, sám ho uchvátiv.

Ty ale ucti nyní ho Olímpane, vládaři, Zevse!

Vítězství Trojským rač udílet, až mého Achejští

Syna mi ctíti budou, a ctí zvelebí ho co nejvejš.

Pravila. Však nic na to nedí jí shanitel mračen,

Mlčeje dlouho sedí. Ale Tétis pevně se vine

K obejatým kolenům, a poznovu prosyti počne:

Přímo mi slib, a kyň, že ráčíš splniti, nebo

Odepři, nic se neostýcháš, bych věděla v skutku,

Ze všech já bohyní že jsem ta nejnectěnější.

Těžce sy vzdech, dí mrzutě k ní Zevs shanitel mračen:

Přenemilá věru věc, že nutíš mne k různicy s Hérou,

Jenž mne stále tupíc slovy hašteřivými popouzý.

Vždy v kole bezsmrtných se vadíc mně směle vyčítá,

Ochraňujíc že prej Trojským v čas bitvy pomáhám.

Však ale beř se nyní po svých, by tě Héra nezhlídla.

Já budu mít o to péči, by tvá se splnila žádost.

Bys měla důvěrnost, hleď, již ti pokynu hlavou.

Toť mezy bezsmrtnými je vždy, koho vyslyšet ráčím,

Největší znamení; můj slib jest nezměnitelný,

Neklamavý, vždy vykonaný, když pokynu hlavou.

Děl, a pokynul pak obočím na to Kronovic černým,

Ambrosycké kštice hned k předu sou se hrnuly králi

Na hlavě bezsmrtné, až Olímp veliký se zatřásl.

Snesše se tak, šli od sebe pryč. Y spustila Tétis

Do hlubokého se zas moře s stkvějícýho Olímpu.

V svůj ale vrátil Zevs se palác; y vyvstali všickni

Z svých bohové trůnů otcy vstříc; jeho čekati nikdo

Sedě se neopovážil – y šli jemu naproti všickni.

Pak na svůj se posadil trůn; však nebylo tajno

Héry to; dobře vědoucy, že s ním radu kovala tajmo

Tétis stříbronohá, spanilá dceř Néreje starce,

Tak hned k Zevsovi dí, se vadíc slovy utrhačnými:

Kdo z bohů s tebou zas bral radu, ošemetníče?

To se ti vždy líbí, kde nejsem, tajně ukládat

O všeličem, a uklady kout; mně utěšeného

K vůli jaktěživ rád nepovíš slovíčka, co smejšlíš.

Na toto pak y bohů y lidí jí odvece otec:

Co uložím, ty všecko že zvíš, toho Héro nedoufej.

Těžko to pro tebe k pochopení, má ačkolis žena.

Však co slušno ti slyšeti, věz, to dříveji než ty

Žádný z všech nedoví se bohů, ani smrtedlníků.

Co ale sám budu pro sebe chtít v své uložit mysli,

Ty všetýčko se nic neptej, ani zkoumati nechtěj.

Velkooká na to zas velebná vece bohyně Héra:

Nikdý sem se tě spíš neptávala, ani tě zkoumám,

Nýbrž v pokoji usuzuješ, co samému se líbí.

Však ale teď se bojím, aby dceř mořského tě starce

Tétis stříbronohá snad nepřemluvila k sobě.

Ránoť seděla u tebe dnes, k kolenoum se vinoucy.

Jistě sy pokynutím, se mi zdá, jí slíbil, Achylle

Ctíti že chceš, a též u lodí mnoho zhubit Achejských.

Odpovídaje pak dí jí Zevs shanitel mračen:

Pošetilá, vždy očihujíc mé šlepěje slídíš.

Darmo, nic nedovedeš; tím já ale na tebe ještě

Zanevru víc: to tě tím bude trpčeji hnísti a čpíti.

Když tě to dost bude hrýzt, toť mně bude vysoce mílo.

Teď ale seď ani necekajíc, a poslechni slov mých.

Snadby tě všech, co v Olímpu bohů, neuhájilo množství,

Kdybych přijda rukou strašnou se do tebe pustil.

Pověděl. Velkooká velebná se zděsyla Héra,

Seděla necekajíc, a hořkou krotila žáhu.

Zbor y bohů nebeských v vysokém vzdychl Zevsa palácu.

Hefest, umělec znamenitý, teď řečňovat jal se,

Vděk čině běloruké a milé své mateři Héře:

Přehanebná je to věc, k snešení ani déleji možná,

Pro lidi smrtedlné že se tak až hrůza vadíte,

Hluk mezy námi činíc: zapudí se od hodovánek

Rozkoš pryč všeliká; čímť dál tímť snad bude hůře.

Máti milá! chcy tě napomenout, ač rozumu máš s to,

Otcy milému se Zevsovi koř, by nevadil opět

Otec můj se milý, a nám znovu nezkazyl kvasu.

Neboť budeli chtít zde zkáceti všecky Olímpský

Hřímatel nás s trůnů – jest ze všechť nejmohutnější –

Ty ale hleď uchlácholit jej slovy přívětivými,

Napotom, věř, bude hned na nás zase laskav Olímpský.

Pověděl tak, y vstav dvojitou dal číši okrouhlou

Roztomilé do rukou své matce a promluvil takto:

Snášej, máti milá, a trp, ač velmi se rmoutíš.

Ať tebe, tak mi milou, nevidím já očima svýma

Udeřit, ach! – tuť jakkoli lkát budu, nebudu v stavu

Pomocy; neboť Olímpanu jest odpírati těžko.

Pamatuješ, když sem již kdys ti přispěti chvátal,

Za nohu vzav, s vysoké až strach mnou oblohy mrštil.

Den od rána celý sem letěl, a s západem slunce

V Lemnu sem padl, a bylť skoro sem již bez sebe všecek.

Tam mne, sotva sem pad, Syntejští přijali vlídně.

Domluvil; tu dala běloruká do smíchu se Héra

A se uškeřujícy rukou vzala od syna číši.

Popravu začav pak, nabíraje z konvice sladký

Nektar, všem y jiným ho bohům až mílo nalíval.

Přeblažení bohové dali do velikého se smíchu,

Hefest po nebesých jak slouží pilně, vidouce.

Takto celý veselíce se den až k západu slunce

Kvasyli; dost bylo jídla, pití, čeho ráčilo srdce.

Na přelibou y cytaru hrál až mílo Apollo,

Sladkým Uměny též se střídajíc zpívaly hlasem.

Pak ale za horu když se slunce uchýlilo jasné,

Všickni ubírali spat do svého palácu se každý,

Jejž každému tam zvlášť ten kulhal na obě Hefest,

Umělec znamenitý, byl utvořil důvtipem moudrým.

Na lože šel Zevs blejskatel vrchovitého Olímpu,

Prv kde spávati zvyk, když naň šla dřímota sladká;

Tam šed spal; a zlatotrůná u něho Héra.