Homo homini lupus.

Byl oheň člověku kdys nepřítelem,

jej osedlal si, zkrotil v boji smělém;

zlou silou voda proti němu vstala,

on spoutal ji, by jemu stroje hnala.

I vichr, stepi král, je dnes juž zkrocen

jsa proti stavbě, hrázi malomocen,

zem proryta je, prostor tajů nemá,

i zvěř člověku slouží, sfinga němá.

Jen jeden zůstal nepřítel tu přece,

ten vzdorně zvedá odbojné své pléce,

tož člověk člověku v den čelí každý

a žírné lány mění v pole vraždy.

A dokud tento neukrocen bude,

jsou triumfy a trofeje vše chudé;

co platno, k hvězdám když své dílo stvoří,

ne živly, když je ruka bratra zboří!

Zde poslední je problem, zde zeď tvrdá,

o niž se tříští lidská lebka tvrdá

své nejkrásnější dílo przníc krví –

Ó kletbo dávná! Hříchu Kaina prvý!